Anička

Na agi, na tréninkách u Ivy, jsme se seznámily s tetou Irčou a její Aničkou. Teta Irča chodila na tréninky hodinu před náma a jednou se u nás cestou domů zastavila a říkala, že tlama placatá patří ke tlamě placatý, a že se někdy musíme sejít na prochajdu. Tak tedy jo. Anička je o rok mladší frbulka, francouzký buldoček, chápej. Pro mě tedy netopejr s těma ušima vytrčenýma nahoru. Tvrdohlavá, no víc jak já, co vám budu vyprávět! Co mi se spolu nalítaly v polích, navrčely v nekonečných bojích o klacek, naválely v posteli nebo v pelíškách. A naběhaly závodů agility - celou jednu sezonu jezdily panďulíny spolu na závody a většinou jsme si rovnou udělaly i nějakej ten výlet, třeba jsme přespaly v chatičce a druhý den vyrazily na tůru. Velká placatá a malá placatá jsme na závodech zpočátku vzbuzovaly pohrdavý pohledy od převažujících bocek a teriérů, no ale hele, nebylo jedinýho závodu, kdy bychom aspoň jeden běh nestály na bedně. Nejsme, pravda, nejrychlejší, Anička se někdy parkurem doslova plouží (to když se zabejčí, že se jí nechce), ale ani jedna neshazujeme a neděláme chyby (tedy pokud se přímo nevydiskáme, ovšem za to pochopitelně můžou paničky a jejich blbý vedení). Anička se umí parádně zabejčit. Páni. To já bych si nikdy nedovolila, to tedy ne, fakt smekám. Aní nasadí takovej zvláštní výraz, jakoby jí ten její opičí ksichtík zplacatěl ještě víc, lehce přivře oči, naopak hlavu dá pěkně nahoru a nazdár. Nehnete s ní. Stojí před první skočkou a rozhlíží se, kdo to jako bude skákat. Protože ona ne. Jí se nechce. Takže má poklona mladá paní. Když už tetě Irče vytečou nervy (říkaj dvounohý, já tedy nikdy téct nic neviděla) a Aničku přes skočku přetáhne, netopejrka se zastaví před druhou. Pak dá tři hezky rychle za sebou v plný rychlosti a šup, zase konečná. Takhle na tréninkách trénovala tetu Irču, která se snažila trénovat Aničku, tak dlouho, až to teta vzdala a Anička už agi neběhá. Osobně myslím, že je to škoda, taky mám dojem, že je to Aničce místama i líto, když je pak zavřená v bedně a teta Irča se prohání po parkuru s Pepínem. No ale tak zavařila si, no, co naděláš.

Nejvíc mi baví Aničku zlobit - skáču kolem ní, štěkám, přeskakuju jí a zadníma do ní vždycky drnknu, až válí sudy. Netopejrka se pak naštve jak carskej brigadýr a jde si to se mnou vyříkat z tlamy do tlamy. Vyluzujeme u toho nádherný zvuky, jaký uměj jen molosoidní plemena, lidi se vyděšeně rozhlížej, kdeže se rve ta banda krvelačných bestií, a my jsme spokojený a vychechtaný. Moooc mi to baví. Anička je taková kámoška, že u ní doma můžu všechno. Vlézt jí do misky a do bedýnky a k její panďulíně do postele, i ohlodanou kostičku dojet. Zato já jsem poněkud, ehm, jak jen to říct – lakomeček. Jak je u nás psí návštěva, nahrabu všechny svoje hračky pod sebe do pelechu, zalehnu a jen bedlivě sleduju pohyb kolem. Většina psích návštěv se kolem mě ustrašeně plíží a jen sem tam lehce zkusí, jestli si fakt nepůjdu ani trochu pohrát. Nepůjdu! Aničce jsem dost ukradená. Ať se škaredím jak se škaredím, pohodlně se uvelebí v mém pelechu, pěkně na zádíčkách vyválí, abych tady měla jejího pachu co nejvíc, projde se mi po hlavě a rozverně mi při tom okusuje nakrabacený pysky. Si klidně i vrkat pod vousama můžu, netopejrka mi má dost na háku. Vona ví, že je moje nejvíc největší kámoška. No a ty se netrhaj, že jo?

Anička má o rok mladšího bráchu Pepíčka. Je to takovej mamánek rozmazlenej. Takovej Krhounek, co chodí furt žalovat a přitom sám škodí, kde může, ale pěkně zezadu, protože z oka do oka, na to je moc velkej posera. Když má jeden v tlamě hračku, jde mu jí vyrvat. Tak jo, tak tedy se přetahujeme. Jenže jak jí pustím, přestane to toho hňupa zajímat, nechá to ležet  a nezúčastněně odcapitá. Sám si se mnou hrát nejde, ale jak začneme blbnout s Aničkou, hned tam musí bejt a chytat Aničku zubama za zadní nohy. Sem tam to zkusí i na mě, tak nechám Aničku Aničkou a trochu ho vyválím. To je pak vyděšenej výraz a hledání paničky a schovávání se jí pod nohama. Nedej bože, když na něj trochu blafnu. Ještě že nenosí gatě. By se do nich hned cvnrkl.