Cestovatelky

Moje dvounohá je děsně hyperaktivní tvor. Nikde nepostojí, furt musí bejt v pohybu a úplně nesnáší, když se někde točíme moc dlouho. Říká tomu bezobsažný kolečka, což v praxi znamená, že normální pes se každej den projde hezky po tom svým rajónu, načuchá psí zprávy na patníkách a plotech, štěkne pozdrav na starý kámoše a jde si lehnout zpátky na ten svůj gauč. Né tak my. Ještě v týdnu to jde. V poledne přijde babí Jaruš, uděláme si spolu oběd, pak jdeme na hodinku ven tady po sídlišti, dáme si pivko na zahrádce U hasičů, doma pak uděláme kafčo, sedneme na lodžii a šmírujeme sousedy. V pět se přižene panička a jdeme na dvě hodinky ven do polí. To už taková pohoda není, páč mi nutí aportovat a taky dělat různý triky – šmrdlá mi pamlskama před čenichem tak dlouho, dokud třeba neudělám kolečko nebo nelehnu nebo nezaštěkám. No je celá rozvrkočená z práce, tak jí chci udělat radost a tu štěknu a tu zacouvám a tu zatočím a tvářím se u toho nadšeně, jakože ty její z kapsy ztvrdlý pamlsky jsou to úplně nejvíc mňam na světě. Hele vona tý radosti na světě moc nemá, tak proč se trochu nepřetvařovat, že jo?

Ovšem víkendy, no to už je podstatně horší. Moje ženská má volný nejen víkendy, ale i pátky, takže kolikrát v létě už ve čtvrtek večír sedáme do auta a razíme někam naprosto do neznáma, kterýžto neznámo si dvounohá našla na internetu nebo zabodla prst do mapy nebo jí někdo něco poradil. Tak tam zavolá, objedná penzion a jedem. Neptá se mi, jestli bych třeba radči neležela na zádech a neházela nedělního šlofíka. Prostě šup s pelechem do auta a jedem. Jako hele já vim, že jsem jen pes, že nevydělávám a nepřináším žádný hmotný statky do naší domácnosti, ale tak hergot nějaký práva snad mám, ne? No, u nás ve smečce nemám.

Zcestovaly jsme celou republiku. Byly jsme ve Šuknovskym výběžku, přeskakovaly z český strany hranice na německou a pak se panďule moc divila účtu za telefon. Byly jsme na Mácháči, tam jezdíme rády a často, máme tam super kámoše. Na Sněžce, to byla štreka samý kamení, málem jsem tam nechala všechny čtyři tlapky. Na Ještědu, tam byla moc dobrá zmrzlina a strejda zmrzlinář, co mi dal nášup a po dvounohý chtěl telefonní číslo. Nedala mu ho a já tak podruhý přidáno nedostala. Vona fakt nemá zdravej rozum. Byly jsme v Železných horách, a tam se mi tedy líbilo velmi – celej den jsme v lesích nepotkaly živáčka, zato jsme potkaly snad stovku zajuchů a nějakou tu srnku. Ó tam se to čmuchalo! Panička mi strašila divočákem, ten prej začuchá zase mě. Hele nevim co to je, divočák, ale neobjevilo se to. Byly jsme ve Slatiňanech. Tam to byl zase samej kůň. V Pardubicích. No tam se mi ale vůbec nelíbilo, takový divný město. Byly jsme v Jindřichově Hradci. Tak tam se mi zase naopak líbilo hodně. Takových prima psů. A v Českym Krumlově za strejdou Ládíkem, paničinym bratrem. To bylo parádní, jsme jezdili po strejdových kamarádech, co do mě házeli dobrůtky vidlema a pak seděli do noci na zahrádce u píva, dvounohý kecali a my čtyřnohý prolejzali nehlídáni celou vesnici. Prej to tak vesnický čoklové dělaj, říkala panďulína. Dobrý, bejt takovej vesnickej čokl, fakt dobrý. Byly jsme v Chotěboři u strejdy výpravčího, v Jihlavě u paničiných kamarádů. Byly jsme v Telči a v Kardašově Řečici a v Dačicích, a na Landštejně – všude tam mi dvounohá tahala po památkách. Prý budu vzdělaný pes. No nevim tedy co tím myslela, ale buřty maj na hradech celkem uspokojivý, tak jestli je tohle vzdělání, tak to beru. Byly jsme v Brně, v Bystřici pod Perštejnem, taky v Hradci Králové, v Trutnově a v Jičíně, v Sobotce, v Červený Lhotě, na Sázavě, v Domažlicích, v Plzni, v Žinkovech, v Nepomuku. Určitě jsme byly ještě na dalších místech, ale soráč, psí paměť fakt není neomezená. Každý to navštívený místo prochodíme křížem krážem, a já si pak vždycky v neděli přijdu jak jezevčík , jak mám ošoupaný ťapky.

Jako jo, je to dobrý, jeden si naplní čenich spoustou nových pachů a očůrá to tam těm cizejm psiskům na truc. Panička má při výletování takovej nadšenej výraz, furt fotí a když řídí auto, tak si zpívá. Neuvěřitelně falešně, ale tak víte co. Když jí to dělá radost. Snažím se srolovat si boltce do uší, abych neohluchla a slintám si pěkně na zadní okýnko a sleduju, jak ubíhá krajina. Tak jo, když o tom tak přemejšlim, nejsou ty výlety až tak úplně blbý. Jeden se pak těší, až to všechno povypráví v tejdnu čtyřnohejm kámošům u nás na sídlišti – a oni valej voči a záviděj, jak jsem zcestovalá. Tento rok mi panička přísahala, že pojedem na Šumavu. Hele nevím, proč jako mně přísahala, jakoby to po ní někdo chtěl, ale tak stoupla si a řekla – Ejmo, letos se už na tu Šumavu fakt podíváme, to ti teda přísahám. Tak jo, klidně můžem, když tam trefí.