Esadera

Tramtadadá, máme za sebou další psí soustředění agility. Už podruhý jsme jely s tetou Ivou na ranč Esadera k Písku a už podruhý jsem z toho byla úplně nadšená. Chatička jen pro nás, spaní v posteli, kolem lesy, celej den venku, psí kámoši, dvounohá poctivě hází míček, kdykoliv si řeknu, rybník nedaleko, žádný vodítko, prostě fakt super čas. Navíc jsem VIP pes, což znamená, že mám zvláštní režim. Ostatní čoklíci se honí dopoledne i odpoledne na place a trénují do zblbnutí, já trénuju jen sem tam. Loni za to mohlo moje odoperovaný rameno, to jsem fakt běhala jen sporadicky, letos jsem já ok, ale panďule se nám rozsypala, za což jsem tedy vděčná, zvláště když vidím psí kolegy po čtvrtym dnu, jak jsou totálně out.  Mám fakt ráda všechny psí akce, na který jezdíme, hlavně ty, co trvaj víc dnů a tedy tam můžeme přespat. Jeden vypadne z pražskýho stereotypu a užije si společnosti čtyřnožců i dvounožců, a dvounohá není tak neurotická, jako běžně a nenechává mi doma samotnou. Tedy sem tam mi do kenelky nebo do chatky zavře, ale tak po celym dnu si i ráda v klidu schrupnu, tzn. nevadí.

Letošek byl poněkud náročnější. Za a/ jsme jely jedním autem společně s tetou Irčou a oběma frbulama a dvounohý se zřejmě zbláznily, protože měly tolik věcí, že to vypadalo, že se pojedou soustředit bez nás, páč mi se nevejdeme. Po hodince šrumce na parkovišti ve Stodůlkách, kde ty hromady furt přehazovaly a přeskládávaly, to nakonec do auta nacpaly, ale za nehezkou cenu toho, že všichni tři s frbulama pojedeme společně na zadních sedačkách. Jako já, zvyklá na komfort celýho kufru pro sebe, se mám mačkat na jedný mrňavý zadní sedačce s dvěma netopejrama?  Jako jak si natáhnu nohy? Kam dám hlavu? Kde protáhnu záda? Navíc Pepík mi tak prděl pod nos, až se mi z toho udělalo zle a museli jsme za Prahou zastavovat, abych se nažrala trávy a pořádně vyslintala a mohla tu šílenou cestu přežít. No, nakonec jsem dojela, aniž bych pozvracela paničce záda nebo Pepíkovi zadek, ale tahle cesta nebude patřit mezi moje hezké vzpomínky. No a za b/ s náma jela poprvé Eliška. Hele bála jsem  se hodně, že mi to malý vykulele bude furt otravovat a panička se z toho poto a potento, jak se  kolem toho bude furt točit, ale tak překvapily obě. Dvounohá se nepotento a pěkně se mnou trénovala a chodily jsme na prochajdy do lesů, a když si hrála s Eliškou, tak zvládala druhou rukou házet míček i mně, v noci mi brala do postele a upištěnce ne, takže fakt mile překvapila. A příjemně překvapila i Elina, protože se zaměřila na cupování ostatních účastníků tábora a ke mně se chovala docela obstojně. Jako je fakt, že jí dvounohá důrazně vysvětlila, že jí ani mě okusovat fakt nebude, za což jsem jí byla vděčná. No a vykulele rozježený asi pochopilo, kdo je vlastní smečka a že ta se nežere,  zvlášť,  když kolem je dost jinýho materiálu na ochutnávání. Nejvíc vyděšenej z Elišky byl Figaro. Ke konci tábora zdrhal, kdykoliv se mihla na obzoru. Největší trpělivost naopak měla Soockie, což bych do ní neřekla a tedy čapku dolů Sukino. Zbavila mi vždycky přítomnosti upištěnce na pěkně dlouhou dobu a ještě to vypadalo, že si to její štípavý ohryzávání užívá. Dokonce jsme se i podělily o výchovu prcka – já naučila Elišku slalom a rovnej tunel a Sukí s ní dala tunel do rohlíku.

Dvounohá krásně kamuflovala bolavou nohu a skoro netrénovala, takže jsme parádně ušetřily síly na nedělní závody, kde ta hérečka na nohu nějak zapomněla a vystřihly jsme všechny běhy (až na jeden, paralelní běh, ale to prý kvůli mně – nechápu…), krásně jsme si to užily a vyfoukly jsme šprtkám Karamelce a Maggii první místo v agility. No a třetí nejlepší slalomář za těmahle dvěma šplhnama, to taky není k zahození, no ne? Mám od tety Ivy další krásnou medaily a mlsky a hračku a vodítko, který jsem, byť nerada, dala Elišce – jako nevíš, teto Ivo, že já nosím jen fialovou a černou??? Panička byla hrdá a já byla pyšná a tak celkově se ten den povedl. Vlastně celejch pět dnů se povedlo, skoro nepršelo a všichni byli prima, dokonce ani moje dvounohá neprudila. Tedy někoho v okolí asi jo, ona jak si nezaprudí, není ve svý kůži, ale tak hele, mě nechala na pokoji, takže dobrý! Strašně se těším na příští rok. Bude prej běhat už i upištěnec, takže dvounohá bude parádně utahaná, což logicky znamená, že si mě bude všímat míň a já budu mít pré. Závody zase vyhraju, to je jasný jak facka, no a teta Iva mi zas udělí úžasnou medaily a dobrůtky a určitě se polepší s tím vodítkem. Hele pokud chce rozježenec vodítko, ať si ho vyhraje sama, no ne? Jsem já nějakej výherní automat pro druhý? Nejsem!