Je to marný II.

Tak se nám to neuklidnilo! Slibovala dvounohá, že až vykulele povyroste, bude líp. A co? Nic. Není. Jen je to rychlejší a vychytralejší a vykutálenější a navíc si to dvounohou omotalo kolem packy. Ona se tedy tváří jako že né, že má všechno pod kontrolou, a že vůdcem smečky je ona, ale tak asi ne nadarmo mám čuch, ne? Například to s těma ptáčkama, to bylo fakt vidět, kolem koho se to u nás točí.

Elina se naučila koukat skrz lodžiový dveře na ptáky, co nám lítaj před oknama. Vpravo soused má na lodžii krmítko a vlevo jsou stromy, kam se ptáci schovávaj, takže maj dráhu rovnou přes naše okna. Elina z toho byla celá paf a furt kroutila hlavičkou sem a pak zas tam, nahoru, dolu, no horší jak na tenise. A když se jeden přežranej pták zastavil na našich mřížích, aby si na chvíli odložil nacpanej bachor, mohl se rozježenec doma zbláznit radostí. Začal tančit tanec svatýho Víta, čímž rozkejval záclony, tlustej pták se lekl a frnknul, rozježenec ze sebe udělal nešťastnou hromádku a šel fňukat k dvounohý. Šmarjá ptáci! To je toho, lítaj mi před lodžií co jsem živa a blázním z toho? Neblázním. Páč jsem normální pes a ne ze všeho vykulenej pošuk. A dvounohá? Místo aby se Elině vysmála, hned jela koupit ptačí směs a lojový koule a ještě navrch slunečnici, pověsila naplněný krmítko na mříže na lodžii, přímo proti dveřím, aby na něj Elina pořádně viděla, záclonu odhrnula, aby její pohyb ptáky neděsil, zalehla na chlupatou deku, co máme před dveřma na lodžii, by se nám pohodlně koukalo ven, a skoro půlku dopoledne sledovaly s Elinou, jak nám ptáci kaděj na parapety. Jako taky jsem se přišourala, aby se neřeklo, na deku jsem se skoro nevešla a po minutě koukání na čamráky jsem usnula. Zdál se mi sen o buřtu, jak mi ho panďule hodila do řeky, tak jsem začala plavat a co? Vzbudilo mi dloubání, prej ať nemrskám tlapama, protože ruším ptactvo...

Elina mi bere hračky! Furt mi bere hračky! Všechny hračky!!! Dvounohá říká, že beru hračky já jí, ale tak no kde to sme? Copak já bych někomu něco kradla? Tomu nemůže věřit ani sousedovic uječená čivava! Je to můj byt, můj domov, byla jsem tu první, tedy moje hračky! Navíc, bere mi hračky i venku! Dvounohá hodí míček. Letím za ním, chytnu ve vzduchu (což vykulele tedy neumí a já jo!), přináším ho zpátky. Rozježenec číhá s předkem připláclým na zem, zadkem s anténou místo ocasu vytrčeným nahoru, skočí mi předníma na čumec, pustím míček a mrcha fousatá ho slavnostně donese dvounohý. A dvounohá? No chválí!!!! A na mě dělá ksichty s tím, že jsem si ho měla pořádně ochránit. Tak příště na rozježence zavrčím, ten se stáhne, donesu dvounohý míček já, ta chválí, i mlsku dostanu, tak si říkám, ok, vyřešeno. A jak myslíte, že to dopadne příště? Panďule je spokojená, protože prej až díky svý žárlivosti jsem se naučila nosit aportky jí pěkně do ruky, zatímco předtím jsem je pohazovala různě po krajině a dvounohá se vztekala, že jedinej aportér v rodině je ona. Mno nevím, na to si vážně nepamatuju a myslím, že je to zase jenom ošklivá pomluva.

Elina je šíleně společenská a já to odnáším! Letí například k někomu děsně nemožnýmu, jako je třeba ten černej vořech od naproti, a začne se před ním vrtět a dělá na něj jako útoky, že si budou hrát a že budou kamarádi. No na to jí vořech prdí, jasně že jo, kdo by měl náladu honit se s nedomrlou pubelescentkou, a jde otravovat mě. Jenže já nejsem společenská! Vůbec nejsem společenská! Já jsem naopak děsně nespolečenská a nejsem zvědavá na nějaký zdvořilostní očuchávání zadků a uší, hergot fix. Jsem si tady na sídlišti v potu tváře vybudovala pověst nevrlýho psa a teď, díky vrtící Elině, si všichni myslej, že jsme přátelská celá smečka. Nejsme!!! No anebo jindy se chce kamarádit s naprosto nevhodnym čoklem, z kterýho jde už zdálky cejtit, že je ochotnej jí tak akorát rafnout, jenže to rozježence nezajímá, ona si myslí, že když zavrtí tím svým vyholeným krysím ocasem, tak že si z ní každej sedne na zadek. No a kdo to potom hasí a drží čokla s vyceněnejma zubama v bezpečný vzdálenosti od rozježence? Zase já. Jooo, dvounohá pak chválí a spolu s Elinou se kolem mě motaj, jak jsem statečná a super ochránce. Jenže já chci mít klid. Už jsem díru v kožichu tuhle měla od tý praštěný laboušky, co si myslela, že jí chci ukrást její barák. Nehodlám mít další díry kvůli Eliščiný nezměrný touze po navazování známostí!

Dvounohá mě nechává s Elinou doma samotnou! Jakože ne že je Elina zavřená ve svym pokoji a já mám klid v obejváku na gauči. Ona jí nechává otevřený dveře do celýho bytu, a klidně si odejde!! Vždycky na dvounohou koukám s vysoko vyhrnutym obočím jakože "to si děláš prdel, ne??" Jenže dvounohá dělá, že nevidí a šišlá něco vo tom, abychom tam spolu pěkně hlídaly, a jde pryč. Jakmile za ní zapadnou dveře, tak v ten okamžik je fousatej závislák šíleně nešťastněj pes, udělá ze sebe schoulený klubíčko a jelikož se nemůže tisknout k dvounohý, jde se tisknout ke mě. Tak držím, no, ono mi taky nic jinýho nezbejvá, že jo? Tak si tak spolu schouleně ležíme a spíme, nebo Elina čumí do blba a nešťastně vzdychá. Pak se ozvou klíče v zámku a rozježenec letí ke dveřím a vítá panďuli, jako by jí neviděla deset let, já jsem pro ní najednou vzduch. Nevděk světem vládne!

Furt mi leze po hlavě a po břiše a oslintává mi pysky. Furt leze po hlavě panďuli a oslintává jí obličej. Furt vrtí ocasem. Furt je všude, kam se dvounohá vrtne. Furt je všude, kam se vrtnu já. Jednou z ní budu mít infarkt - si soustředěně hryžu packu a najednou zpoza mýho vlastního kolena na mě civěj dva černý knoflíky. No úlek! Vleze všude. Všechno si přivlastní. Furt. A to dvounohá slibovala, jak se to bude postupně lepšit. Nic se nelepší a kde co se ještě horší. Jako kdo vymyslel, že psi jsou smečkový zvířata a ve společenství jinýho psa jim je líp, tak ten stoprocentně neznal mě. Nejsem smečková a není mi líp! P.S.: furt mi ještě nikdo nechcete adoptovat za jedináčka?????