Katka

Moje dvounohá říká, že Katka je anděl. Podle mě tedy Katka smrdí úplně běžně, normálně, lidsky, tak proč jako anděl, že jo? No ale hele, panďulíně se odporovat moc nedá. Tedy dá, no a pak je zle a jeden to pak musí žehlit a nechat si dlouze vykládat o vychovaných psech a tvářit se u toho, že ho to baví a pak se nechat smířlivě podrbat na břichu, když ho zrovna svěděj záda. Prostě já se radči s tou mojí lidskou holkou nehádám, páč jsem chytrej pes. Když tedy říká, že je Katka anděl, tak je anděl a basta.

Když jsem si tak po všech klidových režimech a artroskopii ramene furt pajdala, kdykoliv jsem jen trochu popoběhla, a už to nebylo jen na tu pravou přední, ale na kde jakou předňo/zadní, a když dvounohá nade mnou každou chvíli fňukala a já už tedy taky měla na krajíčku, protože jsem sice statečnej, drsnej boxer, to zase jó, ale nesmět se čtyři měsíce pořádně proběhnout, to by zlomilo i dogu, vsaďte se! Tak doma zaznělo slovo „rehabilitace“. Ono tedy zaznělo už po operaci, moje dvounohá chtěla začít rehabilitovat hned, ale Hnízdo říkal, že je to blbost, že stačí plavat v rybníku a bude to ok, že proč utrácet peníze, že psí rehabilitace je drahá, a že v mym případě je to zbytečný. Takže jsme původně nešly, ale pak nepůvodně dvounohá bouchla do stolu (chápej, jenom obrazně, ona do stolu nebouchá, máme takovej vratkej, ten by to nevydržel. Ona když už, tak bouchá do zdi a dveřma a kope do futer a pak nadává, že si ukopla palec. Taky sem tam bouchne celá, to se tedy klidím z dosahu. No ale to sem teď netahejme!), znova se ozvalo to slovo „rehabilitace“ a jala se hledat kdeže. Volala do Jaggy a tam se jí vůbec nelíbilo, že z hodinový rehábky se půl hodiny suší a uklidňuje, když my potřebujeme rehabilitovat a ne sušit, natož pak uklidňovat, když jsme klidný dost, že jo? Pak dala na doporučení jedný naší agi kámošky, Báry, co jejího bocáka bláznivýho Hnízdo taky operoval a on taky nebyl furt ok, a zavolala Katce do Vetcentra. Moje dvounohá tedy telefonovat umí náramně, zní v tom founu slušně a zdvořile, jakoby to ani nebyla ona, no ale já vim svý, slyšim, co vždycky říká, když zavěsí a není to vůbec slušný a zdvořilý, ale tentokrát fakt překvapila, protože po konci hovoru chvíli mlčela, pak se celá rozzářila, vůbec nenadávala, světe div se, ale řekla, že to by šlo. Takže jsme šly ke Katce.

Hele Katku nejde nemít rád. Ona se furt směje a mluví a hladí a krmí dobrotama. Co krmí? Háže to do psa vidlema a chválí i za takový prkotiny, jakože se jeden hne a sedne si a lehne a pak se zvedne. Jediný blbý je, že to neučí páníčky. Jako chodíme ke Katce rok, a moje dvounohá se furt nenaučila cpát do mě mňamky jen za to, že dejchám. Budu si muset s Katkou vážně promluvit, fakt vážně! Katka si mě prohlídla očima i rukama, celkem bych i řekla, že mě i očichala, což mi tedy bylo celkem sympatický, konečně se čtyřnohej cejtí pořádně jako mezi svejma. Jak mi tak točila kolem sebe a krmila dobrůtkama a tuhle sáhla a tamhle sáhla a tady pohladila, tak prej že rameno nejmenší problém, jen trochu zatuhlý, ale záda v píheli, nějaký obratle nebo co a zadní tlapy ztuhlý a celá ztuhlá, ale prej to bude dobrý. Panička se asi stokrát ptala, jestli fakt jakože dobrý, a Katka trpělivě že fakt dobrý, no moje dvounohá je taková nedovtipa, takže zase jestli fáákt dobrý… Hele, bylo!!! To dobrý. Fakt! Nejdřív jsme chodily 2x týdně. Katka mi hladila a lehce se mnou vrklala a vůbec to nebolelo, ani nepříjemný to nebylo, prostě jsem si tam šla vždycky na hodinku lehnout a zvedla jsem se zase o trošku veselejc a lehčejc než jsem uléhala. Taky jsme dostaly domů úkoly, jakože točit pomalu kolem kuželů a zvedat nohy nad tyčkama, co je dvounohá položila nejdřív na zem a pak na trochu vyšší kameny. Slovo „pomalu“ jsme neznaly ani jedna, to jsme se musely učit vážně pečlivě. My jsme obě spíš na rychle a pomalu nás nebaví, jenže to víte, co Katka řekne, to musí bejt jinak se na nás čílí. Do toho mi Katka u sebe v ordinaci zavírala do skleněný vany, kde mi podlaha ujíždí pod packama, tedy musím chodit a napouští se víc a víc vody. Jako to zas až taková zábava není, jeden se u toho unaví jak pes, jak tak třeba dvacet minut šlape tou vodou. No ale Katka nebo moje dvounohá při tom mokrym chození krměj a krměj, tak se nažeru a držím blemcák za pyskama a neprotestuju, no. Pak jsme začaly cvičit na rehabilitačních čočkách a burákovi, to jsou vám takový legrační nafukovací věci, na který lezete a různě se tam točíte a podáváte pac a sedáte a vstáváte – a během chvíle se vám začnou klepat nohy únavou, no vážně. Ale Katka vás pak zase hezky pohladí a promačká a protáhne a únava je pryč, i když tedy domů jezdim vždycky jako totál mrtvá Ejma. Dvounohá ty legrační nestabilní věci koupila i domů, makaly jsme tedy doma, u Katky, venku pooomalu točily kolem kde čeho. Ale vždycky jen chvíli. Jako moje zarputilá ženská by mi klidně i strhla a v rámci mojí rozpohybovanosti by makala od rána do večera, ale Katka hned jak na mně sáhla poznala, že jsem přetažená a panďulínu sprdla – vám mám vždycky takovou radost, když jí někdo sjede. Se celá tetelím a toho člověka, co si troufl a navíc to i přežil, mám pak mnohem radči než jiný lidi. A to už je co říct, protože já mám lidi hodně ráda. Za ten rok, co Katka mojí samozvanou šéfku sprdává za všechno, co se mnou dělá špatně, a že toho je, jí vážně úplně dokonale miluju!

Už si to nepamatuju přesně, ale někdy hodně brzy potom, co jsme poprvé přišly ke Katce, jsem dokázala běhat bez bolesti a večer po prochajdě pak nepajdat. Za dva měsíce jsem mohla začít opatrně skákat agi, no ne na elka, jasně, začaly jsme pěkně na eskách a žádná kroutivá technika, a hlavně tunýlky jsem si probíhala, ale hele – fakt jsme byly na parkuru a fakt jsem směla běžet!!! Úplná parádní paráda. Jsme byly s dvounohou šťastný jak blechy, co vám budu vyprávět. No a v srpnu na soustředění, šest měsíců po operaci, už jsme si sem tam střihly i elka a náš návrat zakončily ofikama v Mostě, kde jsme splnily naší první zkoušku A2.

Jelikož se Katce nezdálo úplně ok, jak podivně kroutím prdelkou, byť se jí dvounohá snažila namluvit, že boxeři takhle prdkama kroutěj normálně, donutila dvounohou k rentgenu kyčlí a páteře a zadních tlapek, a bohužel kužel se ukázalo, že mám spondylózu a dysplazii kyčelních kloubů, jako jakž takž v normě, DKK 2/3 a spondylka hrudní 1, bederní 2, ale artróza v levym zadnim hlezně už taková legrace není, protože se to vyléčit nedá a jakmile je venku vlhko a studeno, tak mi to bolí a nadskakuju na levou zadní jak tajtrlik. Dvounohá se z toho zase jako obvykle zhroutila. Vona se totiž hroutí úplně z kde čeho, je to takovej hroutivej typ. Katka jí uklidňovala, že mě bude držet ve formě, jakože neboooj. Dvounohá se bála furt, tak jí pak od plic vynadal náš oblíbenej Santik, že jako co chce, že skoro čtyřletej boxer s nálezem DKK 2/3 a Spondylka 1/2 je úžo bájo, že my placatý držky to tak prostě máme, a když to není nález v roce, ale ve čtyrech, tak úplně nádhera, a ať běhám jak chci, dokud to půjde, až to nepůjde, tak že dáme léky a pak to zase půjde, a ať okamžitě přestane hysterčit, protože pokud chtěla slyšet něco lepšího, měla si pořídit jiný plemeno. Dvounohá pochopitelně hysterčit ani se bát nepřestala, ale už to aspoň nedává tak najevo, aby jí Santik nebo Katka nesjeli, tak mám celkem klid. Ovšem aby měla panďule čistý svědomí, že ze mě neudělala gaučáka, tak jsme se rozhodly, že budem chodit ke Katce už furt. Jakože ne furt furt, ale furt sem tam, což v reálu vypadá tak, že 2x do měsíce si tam jdu pošlapat ve vaně a poležet a nechat se promasírovat a narovnat a pohladit a tak různě podle toho, co je zrovna třeba. Dvounohá zatím pije kafe a vylejvá si nebohý Katce srdce, neboli stěžuje si jí na celej svět a většinově na mě, chudák Katka to všechno vstřebává a dokáže dávat do kupy mě fyzicky a hysterku dvounohou psychicky, poslední dobou tedy i fyzicky, protože já jsem už zase pevná jak skála, zato stařešina se mi začíná lehce sypat. Ale Katka nás vždycky obě uplácá do jakýs takýs formy, abychom vydržely zase do další návštěvy, a my vydržíme a rády se vracíme a na Katku se moc těšíme. Bych tak nějak řekla, že jsme Katku adoptovaly a stala se sice externí, zato nedílnou a nikdy nekončící součástí naší smečky, což jí teda upřímně lituju.