Milujeme zimu. Tedy někteří z nás.

Já a dvounohá milujeme zimu. Zimu nemyslím jen zimu, ale už od babího léta si chrochtáme, že nejsou vedra. Máme rádi déšť a vlhko a spadaný listí a ospalý, podzimní sluníčko. A taky mráz a sníh, no ten úplně zbožňujeme. Pravda, trochu mi vadí vesta co dostávám, aby mi nenastydly záda. Jakože ne že by mi v ní nebylo fajn, ale jak se do ní zabodávaj moje vlastní štětiny, svědí to a já se chodím drhnout o ploty a lavičky a stromy a dvounohá na mě ječí, že jsem kůň, že to zase roztrhám a že ona ty prachy ne....., doplňte si sami, dala jsem si novoroční předsevzetí, že nebudu sprostá. Protože mám artrózu v hleznech a bolavý dysplazový  kyčle, a pravda, jak klesnou teploty pod nulu, popajdávám, koupila mi dvounohá minulou zimu oblek - kosmonaut. Prostě kombinéza vč. předních i zadních nohavic až k drápkům. Tak to teda nedávám! Dvounohá nandá, já se ani nehnu. Dvounohá nadává, stojím. Ona řve, já stojím. Mlčky. Jsem silný, mlčenlivý typ a ne uječená hysterka. Jako někdo. Že jo? Jednou minulej leden mi v tom vystrkala ven. No, mohla klidně strkat zbytek vychajdy. Nehnu jsem řekla! Mimochodem, kamarádi, hlavně vy psí, co na vás vaši samozvaní vůdcové zkoušej kde jakou kravinu - nehnout se, je celkem účinná zbraň. Jooo, panďule nadávala jak pohan, ale tak co se skoro třicetikilovym psem, co odmítá i jen ohnout packu, že jo? No nic s nim. Pěkně sundat kosmonauta a ejhle, on se ten čokl zase hejbá! Trochu mi zaráží, že je kosmonaut furt ve skříni. Většinu toho, co odmítám nosit, nebo to není to pravý ořechový, zabalí panďule do krabice a pošle to útulku. Ovšem kosmonauta neposlala. Prej že jednou bude hůř. No jak chce. Hůř nehůř, nehnu!

Éééliška zimu nerada. Prší-li, odmítá vylézt ven i jen na vyčůrání. Dvounohá jí nejdřív naháněla po baráku, jak to vykulele bralo fofrem běžmo zpátky, nestihla ani zavřít dveře. Dneska už ví co čekat, takže prší-li, dveře jen lehce pootevře, Elina natěšeně vyletí a než stačí zjistit, že je venku mokro a hnát se zpátky domů, panďule už jí placírkou posílá nekompromisně dolů z nájezdu. Elina chvíli trucuje a našlapuje, jak kdyby chodila mezi ježčíma lejnama, pak to vzdá a jde neradostně čůrat. Když padá listí, vykulele se cítí dotčeno, dopadne-li na ní. Takovej úplně malej lísteček jí přistane na zádech a ona se točí jak šílená, jen aby ho chytla do zubů a za trest sežrala. Jedinej trest má panďule, která jí potom rve z píhele houna, nabalený na listech. Fouká-li vítr, je z toho úplně paf. Njn, když ono to furt musí mít ocas vytrčenej vzhůru, to se to pak diví, že jí severák nafouká do řiťky. Přitom by stačilo jen s tím ohonem hnout směrem na půl šestou. No já jí to vyprávět nebudu, já ne. Já mám ocásek pěkně pevně přitisknutej na dírku a tedy moje střeva žádnej mrazivej ofuk nezažívaj. No a sníh? Tak to je pro vykulele doslova pohroma. Lepí se jí to na packy a ona furt sedí a olizuje to a zubama se snaží to strhnout, celý tlapy si oslintá a docílí tím jen toho, že se jí až po břicho udělaj bílý namražený kuličky. Pak nastoupí dvounohá a drhne Elišce kuličky dolů, aby to kníratý vůbec mohlo chodit. Elina se třese jak krátkosrstá čivava a má vyčítavej výraz a já se královsky bavím. Dvounohá jí taky koupila obleček, takovej víc na břicho, nežli mám já a Elina? Trucuje, kdykoliv jí je nandán. Ona je fakt prdlá. Vůbec nechápe, co je a co není dobrý. Jako třeba, když nám dvounohá tuhle dala kus syrovýho masa a vykulele se z toho osypalo odporem ještě dřív, než to vzalo do tlamy. Tak jsem jí to sežrala, nebudu jí přemlouvat přece!

V zimě chodíme s dvounohou do lesa krmit ptáčky a do jedný malý farmy na kraji vesnice kozy a ovce, a užíváme si klidných výletů, kdy nejezděj cyklisti a neběhaj rozječení fakánci a v lese je klid a ticho, protože žádnou rozjařenou roďku nenapadne jít do bahna nebo sněhu hledat houby. Tuhle zimu sebou bereme na špacíry i salašandu Almárku s její dvounohou Ivou, sousedky naše tyhle holky jsou. Jo Almárka, ta je jak já - taky miluje zimu a bahno a louže a závěje, taky se ve všem dokáže pěkně radostně porochnit a vyválet na zádečkách. Jo, ta umí žít. Ovšem Elina..., darmo mluvit. Jako trochu překvapila o Silvestru - a několik dnů předem. Prostě v době, kdy blbečci vypatlaní, co se neuměj bavit jinak, než děláním bordelu, vyberou úspory a vykoupěj čongajškům zásoby dělobuchů a petard. Toho já se bojím, přiznávám. Fakt mi ty rozléhající se rány nedělaj vůbec, ale vůbec dobře. I my dvounohá po sídlišti radči vodí na flexině. Trochu potupný, ale zase jistota je jistota. I já jsem ráda, že mi díky tomu provazu panďule jistí záda. A Elina? Nic. Naprosto v klidu, petardy s ní ani nehnou, když to někde mlátí durch a ještě blejská, tak se se zájmem podívá, jakože vo co gou, a pak si zase zaboří fous do trávy a čuchá si po svym. Hm. No tak ok, asi zase takovej srabík nebude, jak se běžně staví. Musim říct, že i díky ní jsem letošního Silvestra přežila v mnohem větší pohodě, než ty ostatní. Panďule tradičně dělala bordel po bytě puštěnou pračkou a nahlas telkou, tak jsem se v pelechu přitulila k bohorový Elině a i spát se mi podařilo. Vyštěkávala jsem jen dvakrát, když kreténci odpalovali přímo před barákem. A když nám před půlnocí dala dvounohá pelech do koupelny, a k telce a pračce ještě navíc pustila fén, vlezla si k nám do pelechu, tak jsme tam naprosto spokojeně usnuly všechny tři. Tak jo, přiznávám. Vykulele je pošuk, ale tak nějak, no, jak jen to říct, kurnik nechce to ven - je mi s ní líp. O trochu! A jenom někdy! Jasný?