Na houbách

Nevím, jestli jsem se už zmiňovala, že dvounohá miluje les. Což je jako dobře, protože já taky miluju les, to je úplně jinej svět než třeba sídliště, no ne? Jak já nejsem moc čuchavej typ, tak si v lese i začuchám, tedy aspoň do chvíle, než dvounohá vytáhne míček. Říká, že mám místo mozku balonek, ale furt mi to cpe do tlamy, tak chápete to? Já to tedy chápu, chce mít ode mě pokoj, páč jak mám míček, nezajímaj mi ani zajuchové. V lese mi ho ani házet nemusíte, tam se to hrabe do měkký půdy a pouští ze svahu dolů a schovává v borůvčí, úplně samo. Svou náklonnost k lesu jsme se rozhodly předat i Élišce. Ono by taky bylo blbý, kdyby my jsme byly v lese a Elina na nás čekala na kraji. Jako ať si počká, jenže my někdy, tedy dost často, zabloudíme a vylezeme z lesa plně jinde, než jsme do něj vlezly a pak dost chaoticky hledáme auto. Jako já ne chaoticky, to panďule. Ona je tedy chaotická furt, ale když něco nebo sebe ztratí, tak i víc jak obvykle. Dřív zmateně pobíhala po silnici, na kterou většinou vylezeme, a snažila se poznat, kterym směrem máme stát auto, dneska, jak má tu moderní techniku, vytáhne mobil a určuje polohu podle džípíesky, což je stejný jako to pobíhání předtím, protože tam kde jsme my, není většinou signál. Prostě aby vykulele někde nemuselo čekat hodiny samo, rozhodly jsme se, že jí naučíme bloudit s náma. Poprvé jsme jí vzaly do lesa na chatě, tam je les hned na kopci za námi a pěkná cestička a nedá se tam ztratit. Teda abych to nezakřikla, dvounohá se ztratí všude, ale musím uznat, že na chatě se jí to ještě nepodařilo. Vyšly jsme ještě s babí a tetou, aby nás na případný hledání ztracenýho rozježence bylo víc, teta si na cestu vzala hůlky, což bylo vtipný, páč nějak nepochopila, jak se to používá a chodila jako umělohmotnej igráček. No ale tak hele, když se jí chce. Babí vzala košík na houby, což bylo ještě vtipnější, protože i já, coby placatej pes vím, že v tropickym vedru, kdy naposledy zapršelo před měsícem, houby fakt nerostou. Vykulele bylo jak jinak než vykulený, a jak ono je ten čuchací typ, nerozdíl ode mě, tak strkalo čumes naprosto všude, pobíhalo mezi námi a mezi stromky a borůvčím a tahalo klacíky a chtělo bejt všude, kde jsem já, což mi lehce vadilo v zahrabávání míčku, no ale tak poradila jsem si a zahrabávala míček i s vykulelem. Bylo to prima, protože nic, co by se hejbalo a pištělo, jsem ještě nezahrabávala, ale panďule nám jako obvykle zkazila radost tím, že nás pak omejvala od jehličí a hlíny v potoku, kterej byl děsně, ale fakt děsně studenej. Mně navíc vymejvala pysky, který jsem si předtím pracně zabahnila v bažince u potoka, no na to jsem fakt alergická, na pysky, a ona to ví, ale furt mi musí dělat něco, co nemám ráda. Jsem fakt týranej pes, vážně.

Podruhý jsme rozježence vzali do lesa včera, no a to už bylo vážný, protože to jsme se nešli jen projít, ale skutečně na houby, jel s námi i paniččin syn a můj nejvíc nejoblíbenější drbač, Jenda, a to on je velkej houbař, to znám, jak jede s náma, to se pak tahaj koše hub domů a všechno doma voní a dvounohý seděj a čistěj houby a nadávaj, že toho vzali tolik. Tak včera tedy nikdo nenadával, je krátce po těch šílených vedrech, takže houby zase až tak moc nerostly, no ale tak bylo to fajny, dvě a půl hodinky v lese u Rokycan, vysoký stromy a všude mech a spousta jehličí a potok, co se v něm dá napít. Vykulele bylo trochu nervózní z toho, že se dvounohý rozdělili a s hlavama dolů pomaličku procházeli bloumavě tam a zpátky, sem tam na sebe křikli a pak se slezli, aby nalezený houby dali do košíku a pochlubili se, kdo našel větší a krásnější kus. Nevim, co na těch houbách mají, maso to není, sejra to není, mňamka to není, mršina to není, a oni nad tim chrochtaj blahem, ale tak víš jak, klidně ať chrochtaj, protože nás, čtyřnohejch si vůbec, ale vůbec nevšímaj. Včera si tedy panďule musela všímat rozježence, protože ten se zpočátku držel u nás, ale potom začal objevovat les a sem tam mazal za nějakym pachem a přestal vnímat svět. Panďule pískala a volala a je teda fakt, že nás v lese nikdy divočáci přepadnout nemůžou, protože když nepískám míčkem já, píská tlamou dvounohá. Vykulele nepochopilo, že dvounohý nesbíraj houby pro její zábavu, takže kdykoliv se sehnuli, hned tam Elina mazala a motala se a drkala do rukou s nožema a snažila se sežrat odřezky a lezla za houbama až do košíku, no děs. Vůbec nechápu, že to panďule neučí hned od mala nacpat si do tlamy míček. Šak pak by měli klid a pohodu, jako se mnou, no ne? Jenže chytrému napověz, hloupého kopni a já kopat neumím, tak na ně prdím, ať si komplikujou život jak je ctěná libost. Čím víc se zloběj s Elinou, tím míň hlídaj mě, takže tentokrát se moje oblíbený zahrabávání míčku do zetlelých pařezů obešlo bez napomínání, že tam budou lesní včely (jezevec, pavoučí hnízdo, mraveniště...), a já si ty dvě a půl hodinky fakt parádně užila. Dvounohý nasbírali přes půl koše hub, všechno jsme naházeli do auta, Elinu do kenelky a jelo se domů. Doma jsme sebou, já a dvounohá, plácly na gauč s tím, že zbytek dne zaslouženě proflákáme, ovšem vykulele ne, to se trochu propsalo v autě a doma zase koukalo, co provést za lumpárnu. Je to k neutahání a já se na dvounohou začínám lehce zlobit, že jsme si nepořídili třeba netopejra, když už nutně musela rozšiřovat smečku, protože no koukněte na Aničku, jak by furt jenom ležela a spala. Tenhle potřeštěnec rozježenej nás obě zničí, věřte mi!