POZOR - kouše

Naše dvounohá je děsně agresivní tvor. O mně říká, že jsem dominantní fena a že bych mohla bejt na nějakýho
drzouna i nepříjemná, ale aby pojmenovala svou nenávistivou povahu, to teda ne.
Kamkoliv přijdeme, je zaděláno na malér. Nic a nikdo jí není vhod, všechno by
chtěla jinak, každej jí vadí a kde co překáží. Já už to ani nekomentuju, jak
dvounohá začne štěkat, klidním se z dosahu, ale vykulele je z toho ještě pěkně
vyjevený a vždycky stojí s otevřenou tlamou a nevěří. Tuhle vyjela po
dvoumetrovym chlapíkovi na kole. Jako pravda, objevil se nečekaně za zatáčkou
polní cesty a vzal to hodně natěsno kolem tehdy tříměsíční Elišky, ale že by dvounohá,
měřící metr a půl, měla na tohle monstrum vyjet "no to si děláš prdel,
člověče, néééé?", tak to tedy fakt nemusela. Teta Iva, která tam s náma venčila,
popadla Brituli a Sučku a mazala do bezpečný vzdálenosti, já se klidila sama,
jen vykulele, naivně vrtící ocasem a rozzlobená panďule zůstaly v dosahu
dlouhatánských rukou toho habána. A fakt to vypadalo, že ty ruce použije. Habán
teda. Dvounohá používala jen pusu, zato velmi důkladně. Od tý doby s náma teta
Iva venčit nebyla.

Jelikož je na cyklisty dvounohá vysazená, tak hned za pár dnů nato chtěla zabít jinýho natřeskulku - tak
cyklistům říkáme mezi námi děvčaty. Dvounohá jim tedy ještě říká vykleštěnci,
protože nevěří, že dlouhý pobyt jejich spodku na tvrdym, úzkym sedle,
naklepávajíce se po hrbolatých stezkách, nezanechává následky, ale tak já
nevím, co je vykleštěnec, pro mě tedy natřeskulka. Ten zase ječel na dvounohou,
že jde po cyklostezce a ať si kouká ty svoje čokli vzít na vodítko. Jak jako
čokli? No pardón!! To jsem se po něm podívala nehezky i já! Ovšem panďule se nehezky
nedívala, panďule se otočila na pětníku, sprintovala za ujíždějícím chlapíkem a
ječela něco o v tom smyslu, ať jí to jde říct do očí. A chlapík fakt zastavil a
otočil kolo. Očekávala jsem, že to otočí i dvounohá, ale kdepák, doběhla až k
němu, začala do něj strkat a neartikulovaně ječela, že toto je nejen
cyklostezka, ale i stezka pro pěší a jestli se jí onen vykleštěnec pokusí ještě
jednou ohrozit, okamžitě volá policii. Celou tu dobu do něj strkala, takže
vlastně ohrožovala ona jeho, tzn. chlapík by jistě přítomnost policie přivítal,
ale pak mu došlo, že než by doprostřed těch polí policajti dojeli, byl by už
dávno mrtvej a ještě navrch zakopanej, tak to otočil a odjel.

O něco méně než cyklisty, ale přesto dostatečně, miluje dvounohá paničky malejch krys. Buď to táhnou na
flexině, vymotaný na celou dýlku pěti metrů, krysa mi štěká přímo do ksichtu a
já už nevim, kam bych uhnula, ovšem druhej konec vodítka ječí, ať si moje
dvounohá vezme tu bestii (mě) na vodítko. Okamžitě! Tam dvounohá většinou mlčí
a jen tak podivně vystrkuje prostředníček. Anebo nechávaj krysy běhat na volno
s tím, že oni si taky chtějí pohrát. Za a/ nesnáším hraní s krysama, za b/
krysí hra je velmi jednostranná - urputně a velmi intenzivně to štěká a okusuje
mi to spodek tlapek. Dvounohá mi dá volno a potichu řekne "šupáček" a
já vím, že nastává herní obrat, jde se koulet a pobavím se konečně i já.
Koulení krys prostě miluju. V ten okamžik bohorovost jejich paniček rapidně upadá
a oni buď ječej nebo omdlívaj. My odcházíme středem, krysa se snaží rozplést
svoje končetiny, zamotaný do gordickýho uzlu a hysterka buď omdlele leží, anebo
sípavě lapá po dechu.

Taky dvounohá miluje dětičky a jejich maminky. Mě osobně ty malý prckové nevaděj, miluju všechny lidi a ráda
bych si to mrňavý nic trochu počochnila a olízala, ale dvounohá si stojí za
svym a od dětiček mi drží dál. Prý do toho blbě drcnu, ono to spadne na hubu, svym
jedinym zubem si rozkousne pysk a máme vymalováno. Pravdou je, že většina
maminek, jak nás vidí kvapem přechází na druhej chodník, sem tam nějaká něco
utrousí o krvelačných bestií (asi zná dvounohou), nicméně konfliktů s nimi moc
nemáme, protože  se kliděj sami.

Zatím vrcholnej majstrštych se dvounohý podařil, když se tuhle na podzim pustila do jedný tloustý šéfky celkem
sympatickýho bígla, která jí následně zlila slzákem. Pravda, nejdřív se tlustá
paní pustila do dvounohý, že je úplně blbá, když venčí hárající Elišku. To tedy
udivilo i mě - jakože a kam asi má hárající Eliška, potažmo jakákoliv jiná
hárající fena, chodit čůrat, když né ven? Že bychom jí doma vybudovali malej
záchůdek? To tlustá paní nevysvětlila ani mě, ani dvounohý, zato přitvrzovala v
nadávkách směrem k panďuli tak důkladně, až se ozvala důrazně i dvounohá a vzájemně
si začaly vyměňovat tuze duchaplný invenktivy. Šla jsem si čuchat po svym,tuhle
inteligentní hru na to, kdo koho urazí víc, už znám a moc mi nebaví. Za chvíli
si šla každá po svym a vypadalo to na zdárný konec další šarvátky, když tu se
tlusťoška objevila opět u nás a bígla na vytažený flexině nasměrovala přímo na
Elišku. Prej že teď se bude bavit ona. No, veselý to bylo, fakt veselý.
Dvounohá by jí asi byla bývala skutečně praštila, jak byla vzteklá, ale
nestihla to, protože tlusťoška vytáhla slzák a honila tam mojí dvounohou po
poli jak já zajíce. Kdybych se odvážila zasmát, smála bych se, protože
poskakující panďule s rukama, kryjícíma si oči, vypadala fakt dost směšně. Ale
radči jsem to spolkla. Za pár týdnů nás tahle tlustá paní s bíglem potkala na
ulici, tlusťoška začala ječet, přiběhla její maminka, dáma nad hrobem, a jala
se do dvounohý bušit pěstičkama. Obě celkem sehraně řvaly "to je ona, to
je ona" a dvounohá se chechtala jak blázen. Můj mozek za placatym čelem
není moc velkej, nicméně sem tam si pokládám otázku, jak velkej je mozek pánů tvorstva...

Tak zatím ještě žijem, dokonce i dvounohá všechno v zdraví přežila a já furt čekám, kdy zestárne natolik, aby
dostala rozum. Anébrž jí táhne na padesátku, tak si myslím, že by to mělo
každou chvíli přijít. To zmoudření. Furt vyhlížim a hlídám, jestli už, už...
ale furt nic. Njn, co nadělám. Budu se jen modlit, aby naší dvounohou někdo
zabil někde blízko civilizace, abysme pak s Elinou neumřely sami uprostřed lesa
hlady. Protože mršiny já nežeru, to tedy ani za nic!