První rok

První rok mého života byl poměrně akční. I když povězte mi, který rok mého života akční nebyl. Tedy není. 

Hned první víkend mi vzali do lesa, což ve mně vyvolalo pudy loveckých předků. Prej boxeři nelověj - pchá. V prvních třech letech života jsem byla schopná skočit pod auto, když kolem vítr hnal igeliťák. Natož pak, když jsem zmerčila zajucha nebo kočku! Pravda, nechytila jsem nic, ale hnala jsem se za vším. Panička se naučila sledovat bedlivě terén a najít každýho potencionálně utíkajícího tvora dřív než já, tzn. i tuhle zábavu mi zkazila. Jako ostatně kde co. Tak dneska už na to peču a jen tak si zastříhám plachťákama, když se něco mihne - ale tělem nehnu. Na co? Dvounohá by zase řvala a měla takový ty blbý keci. Zpět na začátek. To jsem ještě byla kabrňák. Na pomalé štěněcí procházce po polní cestičce jsem se vyprdla panďulíně na tahacího kačera, nebo čím mi to šmrdlala přes čenichem, a  rozběhem to vzala letmo do škarpy. Panďulína ječela, já letěla, uši mi vlály. Konečně pořádná zábava. Jen co mi vyhrabali z rákosí, vzala jsem to z otočky zpátky - roztáhnout přední a letíííím. Lítání mi fakt bavilo. Vyběhnout na každej kopeček, pustit míček dolů a šup za ním - skála neskála, voda nevoda. Do rybníka jsem to brala s rozeběhem na placáka, až jsem měla bříško celý červený. Panička se mi snažila míčky házet jen kousek, abych někam nezahučela - naučila jsem se to těsně před dopadem odpálit tlamou hooodně daleko do křoví a šup za tím. Když mi přestala brát ven míček a jen se se mnou přetahovala o hračku na šňůře,  vzala jsem klacek a lítala dokolečka kolem jak rogalo. Jooo, v minulym životě jsem určitě byla Ikarus nebo orel. To jen tenhle život se nějak minul mojí podstatě. 

Když mi v půl roce otekla přední tlapa, rtg zjistil naštíplé zápěstí a vet se ptal, kde si to proboha udělala, krčila panďulína jen rameny. Nejsem přece žádná cíťa, abych hned brečela, když někde něco trochu bolí, že jo? Takže čert ví, při jakym kaskadérskym skoku jsem k tomu přišla. Blbý bylo, že nařídil totální klid. Dobrý bylo, že mi týden co týden patlal na nohu dlahu přesně na míru - se u mně krčil, já mu odložila uslintanou tlamu na vršek lebky a takto jsme si souznili půl hodinku, než to vymodeloval a zaschlo to. Za týden jsme si to dali znova, protože klidový režim v mém podání je poskakovat, hopsat na vodítku. Když už se šéfka naštve a zařve lehni, tak mlátit dlahou do podlahy, popř. se válet po zádíčkách a dlahou bubnovat do nábytku. Za těch šest týdnů jsme si to s vetem dali čtyřikrát. Od tý doby mi říká Kalamity Džejn nebo pošuk. Faktem je, že jsem u něj furt. 

Ještě před zápěstím jsem se s veterinou seznámila podstatně blbějc, když mi ve třech měsících rozřízli žaludek aby vyndali míček, kterej jsem předtím úspěšně spolkla. Celej, v kuse, heč. Měl dírku, tož jsem ho v tlamce trochu počochnila, zmenšila, polk - a on se pak v žaludku zase nafoukl. Bylo to celý takový dost nefér. Jeden přijde k vetovi, slušně hafne na pozdrav, všichni lítaj, ječej, nikdo neodpoví. Cpou mi do tlamy injekční stříkačku s kysličníkem, no fujtajbl. Pak ven, zvracím kopce pěny, procesí panďulína, páníček, veterinář, sestřička za mnou, tvářej se ustaraně, pak zklamaně, že jde ven jen pěna. Nakonec dostanu pigáro, těsně před tím, než usínám paničce v náručí slyším, jak dvounohá brečí, pak se probudím, v tlapce jehlu a hadičky a strašně mi bolí bříško. Nebylo to od nich hezký, fakt ne, vůbec jako nechápu, proč mi rozpárali. Pak mi tejden nedali nažrat a furt jen do mě cpali ty hadičky, dvakrát denně na dvě hodiny k vetovi, prý kvůli zavodňování a výživě, všichni zkrabacený ksichty a nakrčený obočí, prý blbý v tak mladym věku. No hele, za týden mi už i rejži rozvařenou dali žrát a postupně se všechno vrátilo k normálu.

Poučila jsem se! Od tý doby si každou hračku, kterou hodlám spolknout, pečlivě rozkoušu. Dvounohá sice nadává jak pohan, vyhrožuje, že mi už v životě žádnou hračku nekoupí, stojí pak týdny ustaraně u mých hovínek a přeměřuje, jestli už vyšlo všechno ven, ale aspoň mi nekuchaj. Jo a hračky mi kupujou furt. Pravda, hraju si jen pod dohledem, jakmile jsem doma sama, zůstávaj v dohledu jen nerozkousatelný, velký hračky, ale hele, si poradím - tuhle valila dvounohá oči jak kdyby viděla ufo, když jsem hezky spořádaně na tři etapy vykajdila růžovýho, gumovýho pejska. Prej kde jsem to vzala. Nepovím...