Rameno

Na naše poslední ofika v roce 2013 nám nesvítila šťastná hvězda – poprvé ve své dospělosti jsem se zvedla z odložení dřív, než jsem k tomu dostala pokyn, a nedopadlo to nejlíp – panička si šla předejít ke druhý skočce, tedy byla zády ke mně, já si řekla, že zkusim, co udělá skočit si úplně sama, tož jsem si skočila, přistála dvounohý na zádech, dostala sprdunk, vydiskaly jsme se a navrch jsem si natrhla jsem si šlachu v pravym rameni.

Náš veterinární veterinář Santik nařídil klidový režim na týden, pak na dva, pak na tři a pak nás poslal k ortopedovi Hnízdovi, že prej tedy asi fakt to rameno nebude dobrý. Nebylo. Hnízdo jako sympaťák, to zase jo, ale stejně se mi moc dobře neposlouchalo to jeho  - musíme dovnitř. Hele operaci jsem prospala, navíc mi udělali v rameni jen docela malou dírku, no všeho všudy dva stehy, co vám budu povídat. Ale – já se probudila z narkózy úplně sama v cizim pokoji a ještě navíc v kleci! Zatím vždycky, když jsem se probouzela z různých narkóz, nutných k nápravě mých kaskadérských kousků, na mě jukal dvounohý starostlivej ksichtík a najednou – panička nikde. Teda lidi, já se bála! Vona je dvounohá celkem otravnej tvor, furt po mně něco chce, většinou dokonce abych poslouchala. Naopak, když já chci něco po ní, tak ona sedne s důležitym výrazem ke compu a prej – neotravuj, musím makat. No jenže je moje, že jo? Žádnou jinou dvounohou nemám. Jako ne že bych si neuměla vybrat nějakou lepší, ale tak když už to osud takhle blbě zařídil, tak si u mě má bejt a ne mi nechat v takový citlivý chvilce samotnou, že jo?  Hele a co když jsem jí naštvala, tedy myslim doopravdy naštvala, ne jako obvykle, když jí štvu normálně??? Co když si šla pro jinýho psa, hodnějšího, jak mi furt vyhrožuje? Co když vona nevyhrožovala? Co když to myslela doopravdy? Co když… No začaly na mě jít vážný obavy, když tu začuchám známej pach a pak už slyším ten starej, protivnej hlas – mám tu psa, chci za nim. Jak jakože ještě nemůžu? Jak jakože musí povolit doktor? Kde je? Tam? Uhněte… Páááničkáááááá!!!! Přijela si pro mě i s Jendou, přiřítila se ke kleci a hned začala všechny komandovat – otevřít! Co ty hadičky? Můžou ven? Ok, tak šup, ven s nima…  Pak mě Jeník naložil do auta a sedl si ke mně na zadní sedačky, panička si šla něco vyprávět s Hnízdem a jeli jsme domů. Jak já byla šťastná. 

Na svých četných zraněních mám ráda, jak mi dvounohá rozmazluje. Šišlá na mě jak na mimino, furt mi něco podstrkuje pod čumák – šunčičku a masíčko a pribiňáka, věčně sedí u mě na zemi a hladí mi, neustále něco povídá, což je tedy dost otravný, nicméně celkově je taková zjihlá a hodná a nemá tak ječivej hlas, jako jindy. Bohužel jí to dlouho nevydrží a zase takovej pošuk, abych se věčně nechala operovat, bych si ty VIP chvilky užila co nejčastějc, to tedy nejsem.

Dostaly jsme naoordinovanej zase klidovej režim, z čehož mi málem omyli – hele jako já jsem hyperkativní pes, jasný? Žádnej gaučák. Koho to má bavit, 3x denně na dvacet minut na vodítku? Kam jako dojdeš za dvacet minut, he? Dvounohá se tedy snažila, musim uznat. Přijížděla před barák autem, nechala mi vyčůrat, pak mi naložila a odvezla třeba do lesa, tady jsme si daly těch klidových dvacet minut na vodítku a jely jsme domů. Jako jasně, nic moc, ale byla jsem vděčná aspoň za ty cizí pachy, kterejma jsem se mohla chvíli procházet. Ovšem po třech týdnech klidu, kdy nám bylo řečeno že ok, normální zátěž – kulhání. Panďulína brečela, já si zoufala, Hnízdo kroutil hlavou. Prý tak další klidový režim. Jenže to už se ta moje ženská naštvala, frkla na Hnízda, že prd a jala se hledat pomoc jinde. No, našla – Katku. Ovšem to už je zase další příběh.