Rozkmitanec

Rozkmitanec

Eliška není pes, Eliška je rozkmitanec. Dlouze jsem nad tím přemejšlela a namáhala si  mozkovku, na čele mi přibylo pár hlubokých vrásek a pysky se svěsily o cenťák níž, ale už jsem na to přišla. Máme doma novej živočišnej druh. Rozkmitance. Ono se to těžko, fakt těžko popisuje, kdo nezažil nepochopí, ale vykulele prostě imrvére kmitá. Jsme venku, pobíhá tam a sem, tu naskočí na panďuli, tu mně na hlavu, tu na kolemjdoucího, v tu samou vteřinu lítne s kusem papíru v tlamě, za pikosekundu honí holuba, aby snad úplně paralelně okusovala mojí levou zadní. Domu se žene sice ne s hlasitým štěkotem, to jí už dvounohá, zaplaťbůh, odnaučila, ale i když je zticha, tak její pištění je skoro hmatatelný stejně. Vibruje celým tělem, o kmitočtu ocasu ani nemluvím, sebevražedně naskakuje na prosklený vchodový dveře, než my s dvounohou zdoláme těch pár metrů vstupní chodby domu, Elina to má prolítnutý šestkrát tam a zpátky, škrábe na dveře od bytu, přešlapuje předníma, když jí panička uvazuje na vodítko, domu vletí jak raketa i když ví, že jí vodítko strhne zpátky a dvounohá výhružně zasyčí "kde máš bejt" a začne jí utírat tlapky. Ona jak kmitá i když sedí, tak to trvá děsně dlouho, vykulele utírací ručník kouše, přetáčí se na záda, plazí po břiše, tam, kde byla před chvíli hlava je najednou zadek, zubama chytá dvounohou za prsty, za což dostane přes čumec, zalehne na záda stylem "jsem mrtvá", ovšem v okamžiku je zase na nohou a pere se s ručníkem a dvounohou a se mnou, vyskytuju-li se nebezpečně blízko. Když se utíraj tlapky mně, rve ručník furt dál, jakoby si svojí utírací chvilku už nevybrala. Jak jí dvounohá okřikne, zaujme tu svou mrtvou polohu na zádech, aby při tom ale furt, skutečně furt kmitala ocasem a vrněla celým, byť ležícím, tělem. Cesta z předsíně do kuchyně, kde jsou připravený misky se snídaní, je děs. Naprosto neuvěřitelný, co za ty dva kroky předsíní dokáže vykonat Elina pohybů. Odnese to moje hlava, pysky, ucho, tlapky, panďulíny boty, rozškrábaná zeď vedle dveří do kuchyně. Většinově to odnese i vykulele, protože dvounohá odmítá otevřít dveře, dokud na nich rozježenec visí, ono to tedy ani moc nejde, otevírat dveře k sobě s visícím kmitátorem napresovaným mezi stěnou a otevírajícíma se dveřma. Vykmitanec většinově nepochopí dvounohý výhružnej tón, tak dostane klepnuto na zadek, zaujme polohu "mrtvá", začne na půl vteřiny vnímat, dvounohá toho využije, dá povel "sedni, čekej", konečně jdou otevřít dveře, vykulele vyráží, dvounohá to v poslednim momentě lapá a drží, než to s povele "tak jdeme" vypustí, pak tanec svatýho Víta v kuchyni, dvojitý Salchow a trojitý Flip, než dá panička misku mně, pak několik Lutzů, Axelů a veletočů, než položí misku na zem jí. Mohlo by se zdát, že při jídle nekmitá, ale kdepak, předníma přešlapuje, jakoby si mohla ze země vybubnovat nášup, ocas se nezastaví, prdka nadskakuje, jen ta tlama je zapíchlá do žrádla.

Jsme venku, hodinu, hodinu a půl, přijdeme, já zalehnu na gauč, vykulele tahá hračky a šílí s nima po bytě až do další vycházky. Jsme venku celý odpoledne, já se stočím do křesla a spím, vykulele si na chvíli dáchne v pelechu a během půl hodiny tahá hračky a šílí. Jsme celej den na chatě, chodíme se koupat k rybníku, na procházku na louku nebo do lesa, běháme po zahradě s Madlenkou, hlídáme u plotu, vykulele k večeru už sem tam i usíná někde uprostřed běhu, aby po půl hodině odpočinku zase volně pokračovala v trysku, jakoby nikdy nepřestala. Tuhle bylo vtipný, jak jsme byly za Katkou na rehábce, já šlapala v bazénu na pásu a Katka cvičila s vykulelem na balanční čočce a po deseti minutách se ho zvesela optala, tak co, už máš dost, už jsi vláčná? To jsme se s dvounohou od srdce zasmály, páč vykulele ještě ani nestačilo zaregistrovat, že má nějakej pohyb, natož, aby to snad bylo unavený.

Kmitá, i když odpočívá. V pelechu furt přechází. Já si chrápu s očima v sloup a jazykem venku, vykulele mi leze po hlavě, po zádech, zavrtává se pod bradu, pak pod packy, pak pod zadek, pak si udělá z mýho boku trampolínu, hop a někam běží. Dvounohá si jí vezme k sobě na gauč, vykulele si hraje na kočku a usadí se jí na krku nebo na obličeji a olizuje jí tak dlouho, až toho má panďule dost a přenese jí do rohu gauče k nohám. V tu ránu je nedovtipa zpátky a opakuje svoje kobru provokující manévry. Pochopitelně za minutu letí z gauče, protože na to, aby si z jejího obličeje dělal rozježenec nanuka není dvounohá stavěná, a nastane druhý kolo pokusů dostat se zase nahoru na gauč. Když už to náhodou usne, tak to stejně nespí, protože jakmile se dvounohá hne a jde třeba do předsíně nebo věšet prádlo nebo do koupelny, rozježenec jí v tichosti šlape za zády. Dneska už je panďule zvyklá, ale zpočátku se děsila při každym otočení, cože a proč to stojí za ní, a na poslední chvíli zastavovala nášlap, abychom neměli vykulele rozmázlý na podlaze. V noci to, chválabohu spí a neblbne. Dokonce se to ani necpe k dvounohý do postele, takže jí máme my velký holky jen pro sebe, ovšem k ránu se to přižene, popiskáváním vzbudí dvounohou, tím se dostane do postele a je po klidu. Kde jsou ty časy, kdy jsme spaly do devíti hodin. Dneska když nám rozježenec dá spánek do sedmi, jsme z toho celý paf, protože jeho obvyklá startovací doba je něco kolem půl šestý.

Jako je fakt, že se doma nenudíme. Nepamatuju se, že bychom se kdy nudily, nicméně teď tedy rozhodně ne. Taky je fakt, že Elina si dokáže po trojitym důraznym napomenutí dvounohý nebo mym výhružnym zavrčení, hrát sama a my se už naučily nevnímat to věčný sprintování čehosi černýho s pískací hračkou v tlamě po bytě. Ovšem naprosto netuším, jak se dvounohý podaří tohle vychovat. Ona se i snaží, to zase jo, ale učte něco, co se ani nezastaví, aby vás vnímalo, cože po něm vlastně chcete. Jo, on rozježenec dělá, co mu ukážete - prostě sleduje tu ruku, kterou ukazujete, zvláště, máte-li v ní mňamku. Ale že by se na chvíli zastavilo a zapřemejšlelo, proč to vlastně dělá, cože se po něm chce? To vůbec! Dumáme tedy doma nad tím, jak to nejen utahat, aniž bychom to totálně zničily, když je to přece jen furt jenom čtyřměsíční prcek, ale taky jak to na chvíli zastavit, aby to vnímalo, co se po něm chce. Zatím jsme nevydumaly vůbec nic.