Šílený nápady mojí dvounohý

Myslim, že každej člověk, kterej si chce vzít do péče nějakýho živýho tvora, by měl projít psychotestama. Jako aby se vědělo, jestli je vůbec schopnej se postarat o někoho jinýho, než o sebe. Např. moje panďule by rozhodně neprošla. Tý to nejde ani u ní, natož pak u mě. Jako ta starost. Znáte mě, ne? A co vidíte? Hubeňoura. Jojo, ani nažrat mi pořádně nedá a všude lživě vykládá, jak mám blbý zažívání a jak mi nejde vykrmit. Hele kdyby dávala víckrát jak dvakrát denně misku, takovou úplně maličkou  misku, tak vono by to šlo. Jenže zkusila? Nezkusila. Trpim hlady! Sem tam mi tedy nacpe nějakou mňamku, ale tak to je zase jakože něco za něco. Já musim něco předvést a ona mi pak milostivě něco hodí jak psovi kost. A propo, kosti. Tak ty už mi taky nedává hlodat. Dřív to jo, to byly velký, hovězí kosti, půl dne jsem to hoblovala a krásně si u toho slintala, jenže teď už ani prd. Prý zase moje zažívání. Šetří na mě, jsem moc dobře slyšela, jak si stěžovala, že už i ty kosti jsou drahý jak pes!

Z výše uvedenýho je vidět, že týhle osobě pes do ruky nepatří. A to jsem ještě nezačala vyprávět o těch jejích nápadech!! To je vám o život. Můj pochopitelně. Ani nevim, kde začít. Třeba jak jí napadlo minulý léto zajet po soustředění na Mrtníku na kus řeči a na kafe za strejdou Láďou do Krumlova. Prej když už jsme na tom jihu. Jako první blbě je jet někam po pětidenním soustředění, tedy někam jinam, než zalehnout domů na gauč. A druhý blbě, a to myslim blbě celkem zásadně je, že Mrtník se nachází západně od Plzně směrem na Karlovy Vary, tedy žádnej jih to fakt není. To vám štěkne každej vořech, no ne? Ovšem dvounohá to zjistila až v den odjezdu, kdy jí navigace ukázala cestu pomalu přes celou republiku, navíc z Plzně do Krumlova samá okrska, celkem 186km, tak dostala na pokraji mrtnických lesů hysterák, protože tolik km v kuse ještě nikdy sama neodřídila. Chvíli jsem se těšila, že zmoudří a pojedem domů necelejch sto kiláků hodit ten gaučing, ovšem jak si tahle osoba vezme něco do hlavy… K Ládikovi jsme dojely až večer, hladový, prej nebudeme stavět, abychom tam byly rychlejc, pche, táhly jsme se třicítkama po okrskách, nacpaný mezi náklaďáky, z čehož panďule omdlívala, páč trpí klaustrofobií a nenávistí k velkej autům, do noci jsme se strýčkem probírali novinky, druhej den sjezdili všechny místní památky a léta neviděný kamarády, a pak se v pozdním odpoledni vydaly na 150km dlouhou cestu do Prahy. Bez zastávky, pochopitelně. Na co my bychom zastavovaly a odpočívaly, že jo? Pak byl tedy od dvounohý dobře tejden klid, protože byla totál mrtvá a neměla síly na blbosti. Ovšem zase je sebrala. Ty síly.

Nebo jak se před dvěma lety rozhodla zajet mi ukázat mojí mamince. Cestou tam jsme se táhly mezi kamionama, pak jsme prošly Slatiňanskej zámeckej park – samej kůň a do toho „pes pouze na vodítku“ To byla fakt ukrutná zábava, až se mi ocásek třepotal smíchy. Hlavně z muzea koní jsem byla úplně vodvařená. Na večer jsme zajely kouknout na tu mojí mamku, která mi tedy moc ráda neviděla, protože se bála, abych nepřevzala její úlohu jedinýho boxera na beranim ranči. Původní panička s pánečkem byli taky takoví rozpačití, byť to byla návštěva předem nahlášená, např. do dneška nám neposlali fotky, co tam s náma udělali. A tak ukázali nám ranč a berany a ovce a koně s dlouhejma ofinama, prej z Irska, kafe dvounohý udělali, no a rozloučili jsme se a jely jsme na penzion. Krásnej byl. Ten penzion. Jsme měly už předem z Prahy zamluvený a zaplacený apartmá pod střechou, masážní vana a klimoška a telka velká přes půlku stěny.  To bylo dobrý, to jo. Blbý bylo, že nám nějak zapomněli říct, že ve spodní hospodě probíhá svatební hostina a většina svatebčanů je ubytovaná v tomtéž penzionu, takže jsme tu masážní vanu za noc daly čtyřikrát, panička mi přečetla všechny časáky, co jsme tam našly, nadávala, že neumim hrát piškvorky, pak jsme nad ránem omdlely za stálého řevu rozjařených svatebčanů, aby nás během hodinky probudil zpěv těch, co omdleli kvůli chlastu dřív než my a sluníčko je vytáhlo z postelí za ranního kuropění. Cestou zpátky po starý kolínský se dvounohá rozhodla, že není zvědavá na všechny ty uzavírky před Prahou, který jsme si vystály směrem tam a vzala to poslepu (ještě jsme neměly navigaci) směrem na dálnici. Dojely jsme do Sázavy, uviděly ceduli dálnice Praha, zajásaly – abychom se po půlhodinovym točení místníma lesama ocitly jinym koncem zase v Sázavě. Když jsme Sázavou projížděly po třetí, začala dvounohá mumlat „chci domů, chci domů“ a po tvářích jí tekly slzy. To ve mně hrklo, páč dvounohá brečí, jen když jsem já nemocná, tak jsem se lekla, že se mi to jenom zdá a blouzním z toho vedra a nevyspání. Pak panďule zastavila v lese, vytáhla mi ven a šly jsme se projít. To mi dovyděsilo totálně, protože když někdo dokáže zabloudit třikrát v jednom městě s ukazatelema, proč by jako nemohl zabloudit v lese bez ukazatelů, no že jo?  A jednou by stačilo, zabloudit, když se kvapem blížil večer. Ovšem panďule si chůzí urovnala myšlenky v hlavě (říkala), po návratu do auta jsme chvíli číhaly u kraje cesty, a až jel kolem pražák, přilepily jsme se mu na zadek. Nerada to uznávám, ale měla recht, vážně nás dovedl během pár minut na dálnici. Tam si začala spokojeně broukat a do toho trylkovat něco jako pokakám se pokakám, ale nepublikovatelněji.

Mnoha a mnoha dalšími šílenými nápady se mě pokusila zabít za těch pět let, co jsme spolu. Dvoufázový tréninky agility ve třicetistupňových vedrech. Lezení oknem z prvního patra, kdy skočila první a dole roztáhla ruce a „skoč, chytám“. Zkoumání jeskyně, která se furt zužovala a zužovala, až jsem se cestou zpátky naučila couvat plazmo. Nebo předminulý léto, jak mi vzbudila v pět ráno, nutila brouzdat rosou (ona brouzdala taky. Bosa) a ještě chtěla, abych řekla, že je to úžasně romantický. Kdybych uměla mluvit, něco bych jí fakt řekla… Házení míčku do největšího proudu řeky a pak blahosklonné doporučování "měla bys zabrat, jináč tě to odnese". Anebo jak jsme minulej srpen koukaly v noci, jak padaj hvězdy a na mě se vykadil pták. Nebo jak jsme skákaly přes potok a se mnou se utrhl břeh, uvízla jsem v bahně a panička místo, aby zachraňovala, se složila na zem a mlátila sebou smíchy. Škytala z toho pak tejden. Anebo, no a to je už fakt na pováženou, věčně zapomíná objednávat včas granule!!!! Otevře granulobednu a udělá – jéééje, nějak nám to tady vázne. No a já jdu do kolen s jasnou vidinou poloprázdný misky k večeři.

Je toho týrání fakt hodně. Už se učím po nocích psát, abych napsala dopis Martě. Kubišový. Ovšem další panďule kousek nás asi teprve čeká. A asi to bude velký! Dvounohá přináší už týdny domů různý psí věci. Ale pro mě nejsou. Je to malý a nedá mi to oslintat. Jako třeba tu zelenou pidi kenelku. Anebo fialovo bílou chlupatou deku, na kterou by se mně vešel tak akorát zadek. No a furt se kolem vyslovuje jméno Eliška. Nevim o co jde, ale vůbec, vůbec se mi to nelíbí, to vám povídám!