Ťuťuťu to vám to ale pěkně roste

Tak za tuhle větu bych vraždila. Kohokoliv potkáme, hned se žene k Élišce a šišlá na ní, jak už je veliká a šikovná a ty ťapinky jak má veliký a tu bradičku fousatou a jéje no tu bych ani nepoznala a už vypadá jak knírač a jé ta je krásná a jů ta je živá a to je radosti, viďte? Vidíme. Denně. Jako proč si tu rostoucí, živou a šikovnou a krásnou radost nezkusej vzít domů oni, co? By brzy přestali šišlat a rozplývat se, jak je to roztomilý. Já osobně nevidím nic roztomilýho na tom, když mi rozježenec vyskočí na křeslo a rozhrabe mi na něm deku. Jako jo, hnedle zase seskočí protože moc dobře ví, že bych to v případě nedobrovolnýho opuštění pozice shodila dolů vlastnohubně já. Ale jako co to je, toto? Jako že se budu muset dělit o svoje, slovy svoje křeslo??? Z kterýho jsem dlouhodobou pečlivou prací vystrnadila paničina syna Jeníčka tak dokonale, až se radči odstěhoval úplně? Což je mi tedy dost líto, protože to byl můj nejvíc nejoblíbenější drbač a mazlitel. No ale víte jak - slabý kusy odpadaj. Pak si přijde vykulele a co? Abych si zase jako vybojovávala již jednou vydobitý pozice? Nejdřív jsem se musela smířit s tím, že s náma spí v posteli. A to si tam sama nevyskočí, to jí tam dvounohá musí vynést! Jako jo, chápu, jsme s dvounohou holky měkkosrdcatý, bylo fakt smutný koukat na ten schoulenej bobek, stočenej osamoceně dole pod postelí. To i mě hned ta postel se super drahou a zdravou ortopedickou matrací dost ztvrdla. Takže jo, chápu že nám to dvounohá do pelechu večer co večer vystrkává. Nakonec moje postelový pozice ohrožený nejsou, rozježenec jak je vlastně ta kočka a ne pes, spí dvounohý obmotaně na hlavě, moje spodní levá polovina postele zůstává stále jen moje. Taky jsem se musela smířit s tím, že se dělíme o mňaminky. Co dělíme? Vykulele dostává dobroty do tlamy imrvére!! Dvounohá tvrdí, že je ve výcviku a že se to musí, ale jako chápete, že po mě se chce, abych čekala na kraji chodníku na panďulínin povel k přeběhnutí ulice automaticky, zatímco vykulele je odměněný i jen za to, že se laskavě po hodině čuchání dostaví na krajnici, kde já už mám vysezenej ďůlek, páč jsem tam pochopitelně hned, jakmile vidim, že se bude přecházet? Což vykulele nevidí, vykulele nemůže vidět, protože jí zajímá všechno možný, jen ne to, co se chystá dělat dvojnouhá. A nejen že nevidí, ale ani neslyší. Dvounohá zavolá Eliško, jdeme. Nic, vykulele čuchá. Dvounohá jde o oktávu vejš - Éééliško, jdeméééé. Vykulele čuchá (nebo na něco vrtí, nebo něco žere, nebo se s někým seznamuje, nebo něco honí, nebo na něco štěká, nebo něco upřeně sleduje, nebo...). Dvounohá jde už do fistule Ééééélííííšššškoooo, jdééééméééé - sedí na bobku a tleská a rozježenec se konečně laskavě rozhlídne, s údivem v očích spatří panďuli a radostně k ní vyrazí, jak kdyby se právě vrátila z roční exkurze na Mars. No a ta, namísto aby tomu pěkně vyprášila kožich, že neposlechl hned, mu ještě cpe do tlamy dobroty a chválí a chválí. Jednomu je z toho pěkně zle, z těhle divadelních představeních.

Musim se s tim dělit o míček. O můj díratej míček! Jako tedy ne že by mi to dvounohá nařídila, to ne. Ale tak co byste dělali, kdybyste si vzali do tlamy míček a vtom přiletěl rozježenec, skočil vám předníma na čumec, míček vyrazil z tlamy a rozjuchaně s ním odběhl? Koukám vyčítavě na dvounohou jakože vidíš to? A nic neuděláš? A dvounohá se mi chechtá a říká že si mám poradit sama. Hele já si jednou poradím a bude po rozježenci! Jsem fakt žádostiva, jestli se i potom bude panďule tak připitoměle pochechtávat, až bude mít z tý svý šampionky dvě poloviny. To už jí asi nezbonitujou, cooo? Vidím to v barvách - počkejte chvilku pani rozhodčí, hned donesu druhou půlku. To se zase budu bavit pro změnu já!

Musim se s tim dělit o ranní sejra! Je nepsaným zvykem, že od snídaně dostávám plátek sejra. Vždycky byl celej plátek můj a teď? Dělím se! Nedobrovolně pochopitelně. Dvounohá říká, že nám rozdává plátky dva a jelikož Elina dostává třetinu a já dvě, tak jsem na tom vlastně vydělala. Hele nevim, prostě se mi nelíbí, že nejsem jediná žebrající v kuchyni a že se necpe do tlamy jenom mě. Navíc nás dvounohá na tomhle rozdávání učí, že si bere z ruky jen ten, kterýho je právě vyřčený jméno, a vykulele učí, že z ruky se bere opatrně a nehryžou se prsty, takže z mojí ranní slastný sýrový dvouminutovky udělala zase jenom obyčejnej výcvik. Jsem imrvére drilována, sakra!

Musim se s tim dělit o zadní prostor auta. Vždycky jsem se vzadu vezla jak královna, mám tam neklouzající, měkkou podložku a krásně oslintaný všechny tři okýnka, jak jsem si přelejzala tu doprava, tu doleva, tu rovně a koukala na ubíhající krajinu. Teď? Celou pravou půlku zabrala Elišky kenelka!A aby toho nebylo málo, ještě má otevřenou střechu, prý aby i ona viděla, čehož vykulele plně využívá, takže většinu cesty stojí na zadních, předníma je opřená o kenelku, kouká spolu se mnou ven a ještě mi stihne sem tam olíznout pysky, když nedávám pozor a nakloním se k tomu moc blízko.

Do toho všeho dělení se nám Eliška stala z mimina puberťákem, takže si doma ještě užíváme hormonální bouři. Dřív to všude po bytě lítalo a tahalo hračky a pískalo a šmejdilo, a my jsme si mohly zalézt na gauč a při špuntech v uších si i schrupnout. Dneska Eliška vyžaduje naší přítomnost a podporu. Přinese si hračku, stoupne přede mě a cpe mi jí do tlamy. Nereaguju, jasně že ne. Asi kdybych chtěla, donesu si jí sama, ne? Vykulele udělá smutnej ksicht, celá se nahrbí, vezme hračku do tlamy a pomaličku, neuvěřitelně ublíženě odchází. Přejde k dvounohý a zase rozkmitanej ocásek a drká do ní hračkou. Dvounohá nic, takže zase šíleně smutnej ksicht, rozježenej schoulenej bobek a nešťastný vzdychání. Dvounohá většinou nevydrží, vezme Elinu do pokoje a začnou cvičit na balančních čočkách nebo sedmi, lehni, nebo pac, nebo toč, nebo něco novýho se to snaží naučit. A rozježenec celej ožije a vrtí a vibruje a snaží se a panďule píská pochvaly a cpe mu odměnky a tak nevydržím a jdu se podívat a hned mi zapojej a ukazuju rozježenci, jak se cvičí na čočce a jak se dělá lehni a jak se podává pac a jak točí kolem dokola a jak se štěká a dělá mrtvá a - a už jsem zase ve výcviku!

Venku se nám puboška rozkohouťuje na cizí psy. Celá se naježí, takže vypadá ještě víc jak pomačkanej dikobraz, z ocasu si napruží trčící anténu, našlapuje drobnejma krůčkama na napjatejch packách a pomaličku se blíží k cizímu psisku. Psisko si Eliny pochopitelně nevšímá, koho by zajímal nevyvinutej puboš, nicméně když se náhodou pohne směrem k rozježenci, rozježenec s upištěnym štěkotem zdrhá směrem ke mně nebo k dvounohý. Hrdina. Jako jasně, že jsem ve střehu a koukám, aby ten cizí čoklík něco Elině neudělal. Většinou je to ok, rozježenec je důkladně očuchán a pes si jde po svym, ale tak hele, obezřetnosti není nikdy dost. Tuhle jsme na polní cestě potkali starýho kokra se starym pánem, dvounohá na něj volá, že my jsme v poho a co oni. Pán na to udělal "hehe", takže asi ok, no a Elina měla málem díru v kožichu. Tak jsem starocha (čtyřnohýho, dvounohýho jsme nechali bejt) vyválela v prachu, až se mu z toho škeble zamotala. Dvounohá mi odvolala, abych tomu neublížila moc, no ale tak nejsem blbá, no ne? Mám asi rozum za svym placatym čelem a vím, že zuby se užívaj, až když je opravdu nejhůř. Nakonec jsem dostala pochvalu od dvounohý a hudlana na čenich od Elišky, tak jsem si užila vyvalovací zábavu a ještě se stala hrdinným ochráncem naší smečky. Jo, někdy se den fakt povede.

Dvounohá říká, že já byla v pubertě horší než Elina. Že jsem stejně jako ona naprosto ohluchla, cítila se strašně velká a samostatná a neohrožená. že jsem taky všechno honila a bylo mi jedno, jestli to honím i přes silnici. Že jsem stejně jako Elina machrovala na větší a starší psy. Ale narozdíl od ní já nezdrhala, a pokud jsem se některýmu z těch psů nelíbila, klidně bych si nechala natrhnout kožich, jen abych nemusela ustoupit ze svých pozic. Taky že jsem si dělala výlety klidně i kilák od dvounohý - vždycky jsem zaujala takovou pozici, abych na dvounohou dobře viděla, a tedy mi nemohla zmizet, ale nenechala jsem se přivolat ani za boha. Že dvounohá zkoušela dohonit mě - marně. Taky stopovačku za mnou tahat - marně, jsem jí zmizela i se stopovačkou a někde uprostřed polí se s ní zamotala do křoví a dvounohá se musela brodit bahnem za mnou, aby mi vymotala. Tak si jednou vyčíhla moment, kdy jsme byly v polích sami a já nedávala pozor, a schovala se mi v příkopu. Prý se tam modlila, aby až vyleze, mi našla a snažila se tam vydržet co nejdýl, byť měla nervy napnutý jak špagáty, no a když vylezla, skákala jsem uprostřed pole totálně vyděšená a hysterická jak jojo a od tý doby jsem se už od dvounohý nikdy nevzdálila tak daleko a dokonce jsem i začala reagovat na přivolání. Taky prý bylo mojí nejvíc neoblíbenější zábavou olizovat malý děti. Byla zima, děti sáňkovaly na kopci, já se připlížila nahoru na kopec, zalehla a čekala, až nic netušící dítko vyfuní s bobama nahoru. A jak se tak objevil jeho vyděšenej ksichtík nad kopcem tak šup, olízala jsem to kolem dokola a mohla se zbláznit radostí. Dítě začalo řvát, kde se vzal tu se vzal rozzuřenej tatínek nebo hysterická maminka a už šli po dvounohý. Ta se omlouvala jim, zmydlila mě, utřela ksicht děťátku a mizely jsme pryč. Na cvičáku prý vždycky měl každej psovod svýho psa a některej měl dva, protože dvounohá neměla žádnýho a já chodila na přivolání k cizim. Zato prý stoprocentně a líp, než ten jejich vlastní. I s předpisovym předsednutím. Odložení jsem odmítala dělat, dokud bylo venku mokro a lehat jsem se uvolila až na jaře, kdy zem prohřálo sluníčko. Furt jsem prej něco sledovala. Ptáčka, lísteček, letadlo, mouchu. Jen dvounohou jsem nesledovala nikdy. Říkala dvounohá, že v mém případě něco jako oční kontakt dobře do dvou let mého věku nezná. Taky jsem doma trucovala že tam nechci bejt. Venku ok, to byl můj svět. Ale doma jsem zalehla na pelech, položila hlavu na přední tlapy a načuřeně zpoza přivřených víček hypnotizovala dvounohou, abysme šly zase ven. Když se snažila mi doma přivolat, nezájem. Když mi chtěla pohladit, odešla jsem. Když mi přikázala, abych u ní zůstala, seděla jsem aspoň s otočenou hlavou. Prý to moje odtažitý chování kolikrát i obrečela. No hele nevim, nepamatuju se a myslim, že dvounohá zase přehání. Mám za to, že jsem vždycky byla, a stále jsem, nejroztomilejší, nejhodnější, nejposlušnější pes pod sluncem a to co mi vypráví panďule jsou jen lživý, ošklivý pomluvy. Jako má důkaz? Nemá!

P.S. říkala dvounohá, že až Eliška poprvé odhárá, bude ještě hůř. Hele lidi, nechcete někdo strašně hodnýho, poslušnýho, neslintajícího a nelínajícího boxera? Tedy pouze v případě, že bych byla u vás doma výhradním, rozmazlovaným jedináčkem!