Už je to tady!

Já to věděla! Fakt jsem čuchala už dobře měsíc dopředu, že se moje panička zbláznila. No šak jsem vám to minule psala, no ne? Nejdřív si onemocní a chrchlá mi tady a smrká a heká a skoro se mnou nejde ven, všechno je na nebohý babí, ještěže máme tu naší skoro sedmdesátiletou čiperku. No a zlatá teta Irča mi v sobotu vzala na Vejchrocht – to bych jako dvounohý neodpustila, to ne, to vám štěkám! Slibuje mi vejchrocht už podruhý, poprvé ok, ok, to jsme jely na dog racing a to byla zábava, takže odpuštěno, ale teď?? Slibuje, slibuje a má takový ty kecy jako „a kdo tam všechno bude Ejmánku, no kdo tam bude? Nooo?? No Anička přecéééé, těšííííš séééé???…“ Lidi, mě někdy tak štve, že jsem dobře vychovanej pes! Bych jí rafla s chutí za ty její hlody. Jenže mi vychovala, no, blbý fakt.  No a pátek večír na mě kouká zkroušeným, krhavým pohledem a prej – asi nikam nepůjdeme, Ejmánku, mně je zle. Málem mi praskla cévka v hlavě, jak jsem byla namíchnutá!! Ale měla štěstí, dvounohá. Zvedla foun a žadonila do něj a teta Irča se ustrnula a vzala mi s sebou, tralala, ejchuchu. Jako dvounohá ať si je doma, ta mi nezajímá, ale zase se pořádně neproběhnout? Zase neštěkat s kámošema? Zase nevidět Aničku? Taky jsme se s Aní na Vejchrochru  krááásně popraly. Ne spolu, jasně, kámošky se neperou, ale zmastily jsme tam každá zvlášť pár namachrovanců. Jojo, holky placatý jdou, dejte si všichni bacha! Ale to sem trochu odbočila, pardón.

V neděli nesmyslně brzy budík. Ve čtvrt na pět, chápeš to??? Já ne. A totálně mimózní dvounohá, ale totálně. Nejdřív na ten budík čučela jak péro z gauče a prej „nene, to si děláš prdel“ Jako bych jí toho budíka asi nařídila já, šmarjá. Pak nekoordinovaný poklus, šatstvo rozesetý po celym bytě, furt něco hledá, bloumá, má úplně vyděšenej pohled, nervozita z ní cáká, to jsem nezažila ani když jsme jezdily na závody. Do toho ještě smrkala a kašlala, se divim, že na nás nepřišli zvonit sousedi, dělat bordel takhle v noci. Vytáhla mi ven a spěchala i na mě – děléééj, čůréééj, bobíka uděléééj. Jsem snad stroj? Tak ať napíše Japoncům, oni jí pošlou nějakýho robůtka s vrtícím kovovym vocasem, hergot. No a pak vážení, pak přišla perla – pak odešla beze mě! Slyšíte dobře? Beze mě!!!!! No přečtěte si to ještě jednou! Be-ze m-ě!!! Neuvěřitelný. Už se učim potajnu psát, abych mohla napsat tý Martě tu stížnost na týrání, moje týrání, chápej,  a budu se muset naučit ještě číst, abych si řádně pročetla zákon o ochraně zvířat, protože jako coooo je tohle? Vytáhnout mi z postele brzy, vystresovat mi, takže jsem špatně zažila snídani a bylo mi těžko, pobíhat tady jak střelenej poštovní holub a pak odjet sama? Navíc jsem moc dobře slyšela, že pro ní přijela teta Irča. Jako to si odjely s netopejrama někam za zábavou beze mě???? Urazila jsem se docela dost. Ne že docela, ale pekelně dost jsem se urazila. Tohle si vypije, tohle jo! Ovšem kolem poledního jsem lehce znejistěla  – nevracela se.  Hm, kdo mi vyvenčí, jako? Kdo mi vymyslí zábavu, jako? Pustí telku, jako? Bude hladit bříško, jako? V jednu přišel Jenda a že jdeme spolu ven a mně se rozklepala kolena vzadu a lokty vpředu – to už fakt bylo podezřelý. Třeba mi opustila jakože durch. Si řekla, že netopejr míň sní než boxer, nechala mi tady, abych na ní nemohla podat trestní oznámení, že mi vyhodila z domova a odjela navždycky stát se netopejrkářkou.  Vycházku s Jendou jsem si vůbec, ale vůbec neužila, furt mi šrotovala mozkovna jak to bude dál a čí tedy budu, a kdo mi bude dávat žrádlo, a tak podobně jsem rozebírala svojí prekérní situaci. Jsem si dokonce i popel na tlamu sypala – asi jsem to s tím neposloucháním přehnala. Asi fakt jo. Hele přehánět se nemá nic, vážně ně. A dvounohá mi tolikrát varovala – věčně s tím prstem zvednutým. A já si z ní dělala jen bžundu… Když se pak někdy kolem druhý objevila mezi futrama, tak jsem se tedy už nezlobila, ale byla jsem ráda a šťastná a i přivítat jsem se tedy šla, ale – cejtím podivnej pach. Strašně podivnej pach táhl z dvounohý a z věcí, co přinesla. Žaludek se mi stáhl nejen hlady, ale i předzvěstí nečeho nedobrýho, a když jsme vyšly ven, tak jsem si málem cvrnkla – teta Irča mi strká pod nos něco děsně mrňavýho, co navíc dostává hysterák, škrábe se tetě Irče po rukách někam na hlavu a neuvěřitelně piští. Prasklo mi v obou uších, ještě že jsem na jekot zvyklá od panďule, a mám tedy bubínky vytrénovaný, jinak by to nemohly vydržet. No a jistě, moje nejčernější noční můry se staly skutečností, když mi dvounohá rozněžnělým hlasem povídá – to je tvoje sestra Ejmánku, ta s náma bude bydlet.

Hele, já jsem jenom pes. Někde jsem slyšela, že psí inteligence  nedosahuje ani míru inteligence školáka, že je tak na úrovni tříletýho dítěte. Ok, ok, nikam se necpu, ale jako moje inteligence celkem spolehlivě stačí na to, abych věděla, že něco malýho, chlupatýho, černýho není moje sestra! Moje dvounohá ovšem evidentně ne-e. Mně je skoro pět let, týhle upištěný myši sotva dva měsíce a sestra? Já jsem bez chlupů, mám krásný hladký štětiny, navíc elegantně hnědý s decentnim proužkem, a něco rozježenýho, chlupatýho, černýho s bradkou -  sestra? Já statečná, tichá jako pěna a tohle uječený vykulele - sestra? Já vysoká, štíhlonohá s pořádnym hrudníkem a tohle mrňavý, hubený tintítko - sestra? Ona se mi dvounohá asi někde přehřála!

Tak vzaly jsme to domů a ono se to klepalo v koutě v předsíni, tak jsem se tedy přestala tak výhružně koukat, no, dobře, lehce jsem vyměkla, ale dál jsem si držela odstup. Panička tomu postavila uprostřed obejváku ohrádku a do ní dala kenelku, aby se mladá mohla schovat, tak jsem tedy byla způsobná a šla si lehnout na svůj pelech, abych jí tedy neděsila, poseru. Po půl hodině to chtělo ven a začalo to opatrně očuchávat náš obejvák, a tak bylo to celkem způsobný a nelezlo mi to do pelechu a kroužilo to kolem mě velký, uctivý oblouky, tak jsem to tedy nešla sežrat, no. Pravda, nešla jsem to sežrat taky proto, že mi panďule hned před domem vysvětlila velmi důrazným tónem, že tohle se žrát nebude. Nikdy! Znám všechny tóniny jejího hlasu a vím, kdy končí legrace. A ta právě skončila. Furt jsme lítaly ven a dovnitř. Dvounohá – holkýýý, jdeme ven, nasadila oběma obojky a já si vezmu aport a mažu a mladá se nese u dvounohý na ruce, vyčůráme na trávníku a mažeme domů, abychom si to za dvě hodiny zopákly dokolečka znova. Nechápu. Anébrž jsem přizpůsobivej pes, tak jsem se tedy taky vždycky hned vyčůrala, ale večer jsem už lehce zaprotestovala, že kakat před barákem fákt nebudu! Tak vzala panička tašku, mrně tam strčila a šly jsme na louku dozadu k parkovišti. Mladá byla venku celkem nebojácná, všechno čuchala a tahala trávu a tak směšně poskakovala a štěkala na mě (na mě!!!) kdykoliv jsem běžela pro míček. To štěkání si mohla nechat, to tedy jo. Nejdřív jsem se bála, aby mi míček nevzala, ale je vám to pomalý jak šnek, tak jsem se časem uklidnila a přestala se tak honit a víc jsem toho prcka sledovala, co kde dělá a kam se žene. V noci to spalo samo v kenelce a já směla jako vždycky k paničce do postele, to sem se trochu uklidnila, že dobrý, jsem furt doma king, no a ráno jsem měla nějakou slabou chvilku nebo co, a když se mladá venku třásla jak osika kvůli jedný blbý štěkající labradorce, tak jsem se postavila pěkně výhružně, jakože labouško ještě štěkneš a budeš mi děsit mrně, půjdu tě sežrat - kdo to má pak uklidňovat, když se to strachy rozpíská a nejde to utišit, že jo? Panička mi pochválila, že jsem pašák, tak jsem tedy ještě přidala bodík na misku vah svý oblíbenosti a šla si tu ležící rozježenou hysterku poprvé pořádně celou očuchat, a mladá držela a jen na mě tak koukala těma svejma černejma očima bez bělma, no tak mi jí přišlo líto a stočila jsem se kolem ní jakože neboj, když ti bude někdo chtít ublížit, postarám se o to. No jo no, vím co si myslíte, že stárnu a měknu. Jako pětiletá vykastrovaná boxerka a hraje si na mámu? No nic, nerozebírejme to, prostě jsme tři. Máme Elišku.