Věci se tak nějak dějí

Za dobu, co jsem se neozvala, se stalo spousta věcí. Tak za prvé, Elina začala běhat agility. Tak trochu mi tím sejří, protože já už neběhám, jen sem tam mi dvounohá vezme proskočit se na nějaký děsně primitivní sekvenci, nu ale tak kyčle bolej víc a víc a artróza se ozejvá nejen v zimě, já jsem veskrze rozumnej pes, tož dobrá. Hlavně, že mi sebou berou furt ven a že zůstávám vůdcem naší holčičí smečky. Pokud mi na tuhle roli sáhnou, odcházím! Podle oslavných ód dvounohý to Elině jde, tedy agility myslím. Jezdíme občas společně na neofika, já do závodníků běham na emka, Elina na neskákací štěníky, a je fakt, že je rychlá jak tryskomyš. Dvounohá jí naprosto nestíhá a do cíle Elina rozjařeně dojuchá a dvounohá se ztrhaně doplazí. Dobře jí tak, koze starý. Místo aby se na to honění vyprdla a spolu se mnou odešla do aktivního důchodu, pořídí si hyperaktivního, rychlýho, kníratýho pošuka. Hele, kdo chce kam....

Za druhé jsme začaly zahradničit. No jóó, slyšíte dobře, staly se z nás nadšený zahradnice amatérky, v pátek objíždíme zahradnictví středočeskýho kraje, dolujeme z odborníků informace, nakupujeme floru a o víkendu kopeme, hrabeme, sázíme, plejeme, zalejváme. V noci se potom plížíme s baterkou a sklenicí se solí a lovíme slimáky. Pěkná odpornost, to vám řeknu. Ti slimáci. Slizký to je a vypadá to jak houno, a Vykulele se v tom ráda válí, takže pak je slizká a hounovitá i ona, a dvounohá nadává a sprchuje Elinu hadicí s ledovou vodou a Elina piští a sousedi jsou vzhůru a všichni nás milujou.... Ovšem jinak mi zahradničení celkem vyhovuje - panďule leze po čtyřech v záhonech, já se válím na sluníčku, chci-li, přistrčím jí míček, ona hodí, já letím, pak se válím. Jde-li kolem plotu soused, běžíme tam s Elinou ho pořádně přivítat, aby všichni věděly, že holky Markovic jsou přítomny. Pomáhám dvounohý vyvážet trakař s vytrhanym plevelem a ostříhanejma větvema dolů k rybníku na kompost - koušu celou dobu do kolečka a děsivě u toho vrčím a štěkám. Sousedi letěj k plotům a řvou smíchy a prej jsem magor. Maj štěstí, že se věnuju zakusování kolečka, jinak bych si to s nima vyřídila! Elina se cestou zpátky veze v prázdnym trakaři a kouká, jak já bojuju - a nepomůže, potvora. Když už jsme dole u rybníka, jdem se vykoupat - naučila jsem Rozježence skákat za míčkem šipku rovnou z hráze. Krásně to šplouchá a vlny berou rybářům splávky a všichni hned vyndavaj pruty, aby se jim nezamotaly vlasce. No jak říkám, jsme tuze oblíbený. Po obědě si dáváme šlofíčka na válendě a pak vyrážíme do lesa. Zatím jsme chodily na dříví - jojo, zase s trakařem, tzn. dvounohá a Vykulele sbíraj klacky, já trhám kolečko a plaším zvěř. No ale teď, jak zapršelo, se už chystáme na houby. To já fakt ráda, sbírat houby. Uvidíme příští týden, jestli porostou.

Za třetí jsme poznaly strašnou spoustu nových kamarádů, což je prima, protože je mezi nima i jeden fakt parádní knírač - samozřejmě velkej, přece nejsem na prcky, že jo? Tomu jsem schopná funět zamilovaně do ucha klidně půl dne. Naštěstí jeho páníček funí zamilovaně do ucha zase pro změnu mojí dvounohý, vídáme se tedy dost často. Aj kus dovolený jsme spolu teď v červnu strávili a fakt dobrý. Jen když se mi snažili nacpat na houpající se lanovku, směřující vzhůru na dvoutisícovku, tak to tedy nebylo dobrý, chytla jsem ohromnej hysterák, rozkmitala nejen naší kabinku, ale i všechny v blízkym okolí, lanovkář to všechno zastavil, koukal dost namíchnutě, dvounohá taky a tak nazdár, strávila jsem zbytek dne na pokoji - njn, jeli beze mě :( Řiťolezka Elina si pochopitelně i na lanovce zachovala ledově klidnej výraz, takže ona dolů do nížin shlížela, zatímco já chrápala sama v penzoši na pokoji. Tak jsem aspoň oběma dvounohejm proslintala matrace!

Taky jsme se dovolenkovaly s tetou Ivou a s Almárkou na Mácháči, tam žádný lanovky nebyly, tam jsme jen chodily a chodily a chodily - se mi normálně tlapky obrousily minimálně o dva cenťáky! Spaly jsme v chatičkách a večer co večer grilovaly na terásce a dvounohá s tetou potichounku zpívaly a já dělala, že k nim nepatřím - taková ostuda mezidnárodní!!! Dyk tam i Němci byli!!! Včera večer jsme dojely domů a musim říct, že od tý doby spim a spim a když jdeme čůrat, obracim to po první louži zpátky domů. Vážně jsme z tohodle června úplně daun. Těší mi, že ani Elina nevykazuje moc snahy se hejbat. Uklidňuje to moje ego, že ještě nejsem tak stará, a že vydržim stejně, jako mladej, zdravej, kníratej pes.