Vychováváme

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsala, ale to víte, se štěnětem je fůra práce a starostí, že večer padnete za vlast a fakt nemáte náladu ani síly na nějaký romány. V první řadě jsme si s dvounohou daly za úkol odnaučit vykulele věčně štěkat a všude čůrat. Ono loužičky sice vytírá panďule, ale já to vytírací, neuvěřitelně smradlavý Savo čuchám. Navíc šlápnout každou chvíli do nějaký močky není dokonce příjemný ani mě. Se štěkáním jsme celkem měly i rychlej úspěch, prostě kdykoliv se vykulele rozštěkalo, dělaly jsme, že neexistuje a začaly reagovat, až když štěkat přestalo. Ale to čůrání... Nakonec jsem na tom vydělala já, protože panďule rozhodla, že Eliška do doby absolutní čistotnosti nebude bez její přítomnosti volně po bytě, tzn. když jde dvounohá do práce nebo nakoupit nebo na pívo nebo na drby nebo prostě pryč, mám svatej klid, páč Elina je zavřená v pokojíčku. Chvíli nebyla zavíraná dveřma, ale jen takovou dřevěnou ohrádkou, prej aby na mě viděla a necítila se osamocená, ale tak potřeštěnec velice rychle pochopil, jak to dvounohá zastrkává za futra a naučil se ohrádku tlapkama odstrkávat. Takže přišly na řadu ty dveře, osamocenost, neosamocenost, a je klid. Pravda je, že mrně vydrží s vyměšováním už podstatně dýl, než ze začátku, klidně celou noc bez louže i bobku, ale pak jí najednou cvakne v hlavě, přičapne a šup - dvounohá ječí, běží pro Savo a já nasazuju respirátor.

Když o tom tak přemejšlim, byly jsme v tý výchově za léto celkem i úspěšné - vykulele umí sedni, taky lehni, naučily jsme jí čekej - hlavně při přechodu přes ulici je to prima, že jí nemusíme lovit pod kolama aut. Ví, že při příchodu domů se sedne u dveří a počká se, až nám dvounohá očistí packy a sundá obojky. Pochopila, že najíst dostávám první já, pak teprve ona a že nikdy, ale opravdu nikde se nechodí koukat do mojí misky, dokud jsem u ní. To jsme jí tedy vysvětlovaly s panďulí důrazně, každá po svym - já vrčením, panička vyhrožováním, že jí sežeru. Naučily jsme jí neječet v autě - to bylo šílený. Jak jí panička zavřela do kenelky a zabouchla dveře od zadku auta, jekot. Dvounohá zastavila, otevřela kufr, vykulele neječí a vesele vrtí (jasně že má otevřenou střechu kenelky, aby tam mohl vzduch a viděla na mě, která sedím v kufru auta vedle ní), zavřela kufr, vykulele ječí. No jednoho dne ruply panďulíně nervy, zabrzdila ječící auto uprostřed silnice provoz neprovoz, vytáhla vykulele za kožuch, uštědřila tomu dvě na zadek a prej ať máš proč ječet. Na to, jak se dvounohá řídí pozitivní motivací, byl tenhle negativně motivující prvek velmi účinnej. Naučily jsme rozježence plavat. Teda on se to naučil sám, když furt poskakoval po kraji hráze rybníka, až šlápl do trávy, pod kterou nebyla zem a už to plavalo. Já osobně jsem naučila Elišku vytírat si mokrý záda v trávě, lovit míčky, čuchat patníky a hlídat na lodžii. S tím hlídám jsem to asi přehnala, protože Eliška se do toho obula a hlídá, i když není co. Ona jak má důvod štěkat, nikdy nepohrdne.

Co se nám furt ještě nepodařilo, je odnaučit Elinu okusovat mi pysky, motat se pod nohama všem, kdo se jen mihne v její blízkosti, letět za každym, dvounohym nebo čtyřnohym, kdo projde kolem, hrabat v pelechu (na gauči, v posteli, v kenelce, v lese, na betonu...), a jedno velký bohužel je, že se nám nepodařilo odnaučit jí lovit hmyz, což má za následek několik dramaticko hysterických scén, v hlavní roli Éliška, kdy se jí včela zapíchla do tlapky a vykulele předvedlo tanec svatýho Víta. Poprvé to bylo fakt maso, šli jsme s Madlenkou, tetou Bóďou, dvounohou a Jendou od rybníka na chatě, Elina lovila v jeteli, pak byla ulovena žihadlem ona - no jekot, vřískot, třepotání packou, pak úprk k nám, potom od nás, to všechno v děsně rychlym sledu a za neustálýho pištění. Chytit jsme to nemohly, tedy dvounohý, my s Madlou jsme jen zkameněle stály a sledovaly tu hororovou scénu. Když byla konečně odlovena, začala kolem sebe kopat a kousat, tak jí teta přišpendlila k zemi a Jenda s panďulí se jí snažili prohlídnout, kde to pigáro má. Chvíli byla ve hře i teorie, že včelu spolkla, ta se po vypáčení chňapající vykulelí tlamy nepotvrdila, nicméně pigáro se nenašlo, protože hysterka sebou tak mlátila, že prostě podrobná prohlídka nebyla možná. Tak se dvounohá naštvala a prej nechte jí, ať si poradí sama, když si nenechá pomoc. Pche. Za chvíli se kvílející Elina nesla v paničině náručí domů, protože si demonstrativně sedla na cestě, máchala packou a nikam nejdu, umírám. Trvalo dvě hodiny, než si nechala vyndat z packy žihadlo, a další hodinu, než přestala pištět - a ani to nebylo jen tak samo sebou, ale dvounohá už jí měla dost, tak jí šoupla packy do misky s vodou. Hm, asi to byla voda léčivá, protože od tý doby byl klid. Při příštím žihadlu v pacce, který přišlo hned následující víkend na srazu buldočků ve Stodůlkách, to dvounohá nenechala rozjet do hysterie, jedním zkušeným tahem vytáhla pigáro z tlapky a druhým hodila Elinu do rybníka - světe div se, vykulele, ani nepíplo.

Vůbec nevim, drazí přátelé, kdy se zase ozvu, Mám strašně, ale strašně moc práce s výchovou toho rozježence, co vlastně už není rozježenec, protože ho dvounohá nechala vytrimovat a ostříhat v psim salonu. Musim říct, že to je jedna z mála věcí, který Elišce nezávidím - bříško měla po prvnim trimování samej bolák. Tak zase někdy ahoj a držte mi palce, abych se z tý výchovy nezbláznila.