Začínáme s agility

Když mi bylo asi patnáct měsíců, naznala dvounohá, že sportovní kynologii dělat nebudeme, protože je to na nás málo akční. Ona tedy říkala, že neudržím pozornost, nesoustředím se, nebaví mi statický cvičení. Z mýho úhlu pohledu kecá, prostě to nebavilo jí. Navíc si dobře pamatuju, jak si pletla pravou a levou stranu a tak jsme věčně pochodovaly jinam, než ostatní, čímž jsem na sebe strhávaly nechtěnou pozornost. Jednoho dne mi vzala na jinej cvičák, kde se nepochodovalo, ale psi tam běhali a skákali a prolejzali tunelama a u toho všeho hystericky řvali jak urvaní ze řetězu a paničky (chlapa nevidět) je povzbuzovaly a vejskaly a chválily a běhaly s nima. Koukaly jsme na to s dvounohou jak z jara. No, pak přišla řada na nás. Nejdřív mi cvičitelka s panďulínou učily prolejzat tunelem - srolovaly ho na úplně kraťunkej tunýlek, prý abych se nebála. Pche. Já, kaskadér, Ikarus a Kalamity Džejn a bát se prolézt nějakou rourou? Za chvíli jsem to dávala roztažený, rovný, zahnutý, do esíčka. Brzy jsem pochopila, že skákat na povel hop se má ta tyčka mezi dvěma stojícíma klackama, a že je lepší do tý tyčky nedrncat, protože to jednoho hned zabrněj přední tlapy. Zkusily jsme áčko, houpačku, kladinu. Z tý jsem tedy zbuchla - no jooo, přiznávám, štěknul za mnou pes, tak jsem se podívala nooo. Dvounohá hned spustila tu její, jak jsem nepozorná a roztěkaná. Hergot já měla vyraženej dech, ne ona, tak co mele, že jo? Od tý doby si dávám na kladině větší pozor. Stejně tak na houpačce. Přece jen, je to úzký, celkem vysoký, dejchat bez dechu není extra zábava. Taky kruh je takovej ošemetnej. Jsem se tuhle lehce nesoustředila a naprala to kousek vedle - no hvězdičky před očima, jak v planetáriu. Co mi tedy vůbec nebavilo, byl slalom. Panička mi naváděla pamlskama a různě proplejtala ruce skrz tyčky a jásala, kdykoliv jsem se aspoň skrz dvě tyčky propletla. Moc často to nebylo. Lidi kolem jí utěšovali, že neboj, ona to časem pochopí. Hele já to chápala hned, šak nejsem žádnej bišonek. Jenže, nejsem blbá že jo? Mastím přes překážky, prolítnu tunelem, odsprintuju kladinu a - slalom. A já tam svoje kvadratický tělo provlíkám, jak kdybych sama sebou štrykovala. Nuda! Brzda!! Voprouz!!!! Tohle dělat nebudu!!!! NIKDY!

Jako obvykle se ukázalo, že co si vezme ta moje ženská do hlavy, to uskuteční. Úplně ze všeho nejdřív přišla na to, že vím, o co jde, a jen dělám blbku. Nechápu, jak na to přišla. Přijde na každou mojí levárnu, ať se snažim sebevíc. Tvrdí, že mi vidí až do žaludku. Asi jak mi ten žaludek tehdy rozpárali, tak tam dvounohá nechala namontovat kameru, asi... Vedla ke mně tehdy dlouhou řeč ve smyslu - nedělej blbosti, dojedeš na to. Jsem se jen pod pyskem uchechtla, tak se vokaž. Vokázala - na každou procházku sebou brala šest násad od koštěte, nechala mi vyčůrat, hezky na vodítku, pak na louce zarazila tyčky do země a - dokud nepůjdeš pořádně slalom, nebude procházka, volnost, běhání, aportky, nic. Rozumíte???? Celej den sama doma a pak se jako nemůžu prolítat, protože dvounohá je beran. Co si o sobě myslí? Že mi jako může nějakou nefér nátlakovou akcí zastrašit a donutit dělat něco, co mi fakt nebaví? Upadla ne??? Nikdy se nenechám takhle odporně vydírat. NIKDY!

Slalom jsme zvládly po druhé vycházce s tyčkama a dneska ho dávám samostatně, s přeběhama panďulíny za mejma zádama či čumesem, anebo vedena přes jinou překážku, třeba tunel. Naprosto nechápu, co kdo na tom slalomu má. Dyk je to celkem i zábava, ne?

Na plnou, elkovou, vejšku mě panička nechala skákat až ve dvou a půl letech, kdy mi ještě předtím nechala udělat rtg toho mého kdysi štíplého zápěstí. Veterinář jen kroutil hlavou, že zbytečně plaší, prý je úplně jedno, jestli budu skákat na agility nebo jinde, protože jsem koza převlečená za boxera a skákat prostě budu tak jako tak. Jako já ho mám ráda, toho našeho Santika, to jo. Jen někdy nevím, jestli se při těch jeho nemístných poznámkách nemám urazit.

V tu dobu jsme začaly trénovat u trenérky Ivy. No to bylo jiný kafe, než předtím. Vysílačky a učení pracovat samostatně, což bylo príma, protože dvounohá mi silně nestíhala a mě dost nebavilo věčně na ní čekat. Jsem jí jednou zkusila popohnat štípnutím do stehna. Jen tak úplně malinko jsem si zahrála na pastevce a musím říct, že to byl můj poslední hrdinskej skutek tohoto typu - málem mi stáhla z kůže. Já jsem fakt týranej pes. Hodně jsme zrychlovaly, Iva nutila paničku běhat rychleji a vést efektivněji - hele netuším, co to slovo znamená, voni to lidi dost rádi používaj a čert ví, jestli vědí, vo co gou, ale faktem je, že jsem byla spokojená, za a/ dvounohá dostávala od Ivy pěkně za uši, za b/ fakt jsme se přestaly po parkuru jen tak bezobsažně ploužit a parádně jsem se proháněly.

No a pak v zimě se Iva zeptala - a výkoňák si uděláte kdy? Panďulína málem omdlela, že závodit néééé, nikdy a za žádnou cenu a já zůstala ledově klidná, protože jsem netušila, co je výkoňák, zato jsem tušila, že paničino "nikdy" nebude zase až tak úplně pravda.