Závodíme

Před prvníma ofikama jsme si střihly jedny sranda závody na Žebráku, a už tady mi bylo jasný, že naše závodnická kariéra nebude lehká. Dvounohá byla od rána úplně mimo, mlela nesmysly, zakopávala o kde co, zapomínala na podstatný věci - pečlivě naložila kenelku, židličku, batoh s jídlem, pitím a miskou do auta, zkontrolovala, jestli má běžecký boty a náhradní mikinu, zamkla byt a zjistila, že nemá mě. Po příjezdu na místo nadávala jak pohan, že je parkoviště daleko od parkuru, že kdo se s tím má tahat, kde jako má vyvenčit psa, když je všude tolik lidí, byla jí zima, následně vedro. Valila jsem na to oči a radči si hleděla svýho. Po vyběhnutí na trať jsem si tedy svýho moc nehleděla, protože nebylo čeho - navádění panďulíny fakt vázlo, třetí skočku běžela na tři metry a strašně se čertila, že jsem jí neskočila, ale oběhla, na rovnym tunelu zaspala, takže já vybíhala na druhym konci úplně sama, vidím před sebou skočku, no tak jí dám a otáčím se v očekávání veliké pochvaly, jak jsem samostatná a šikovná - no, blbě, měla být zezadu... Nebudu zdržovat. Bylo to prostě všechno úplně na píp. 

Po nepovedenym startu jsme zase trochu potrénovaly, to nám šlo, a pátýho května jsme se vydaly na naše první ofika do Chuchle. Musím sebekriticky přiznat, že k duševní paniččině pohodě, už tak zdevastované očekáváním věcí příštích, jsem nikterak nepřispěla, neboť nejdřív jsem nemohla spustit zrak z kolem klusajících koní, abych následně nasála lahodný pach a stala se ze mně závislá, totálně sjetá loutka. Ano. Byli tady. Hlodavci. Aneb králičí hop. Ať jsem stála kde jsem stála, ať jsem šla kamkoliv, můj nos se neomylně točil ve směru ohrádky s králíčkama. Jaký rozkošný byli, no jejejejej!!! Na paničku šly mdloby, protože jsem jí nereagovala na pamlsek, na hračku, dokonce ani na řvaní "tadýýýý jsem, kurňa". Při měření jsem se točila jak korouhvička, páč mi rozhodčí strkal hlavu od králíčků, pak ještě chvíli do kenelky, tedy tělo v kenelce, hlava směrem k ohrádce, no a už jsme šly na řadu. Hele, z parkuru nevim nic. Vůbec nic. Nějaký překážky tam i byly, první byl, tuším, jumping, dokonce jsem se i do kruhu trefila, byť panička všem tvrdila, že na tom si srazim vaz, když mám furt hlavu vykroucenou směrem ke králikům, ale duchem, duchem jsem přítomna rozhodně nebyla. Po doběhu (jistěže disk) jsem myslela, že se kooonečně dočkám a bude mi dovoleno si ty něžňoučký kožíšky aspoň očuchat, když už ne tedy přímo ochutnat, ale prd. Druhou stranou areálu ke stanu a šup se mnou do kenelky. Paničino zaryté mlčení mi mělo varovat, že bych se asi měla probrat. No ale chápejte - kráálíčci!!!!

Druhý běh byla zkouška. Celkem asi jednoduchá záležitost pro nás pro jedničkáře, jenže to bych z tý neutuchající vůně nesměla začít blbnout - skočka, skočka a rovný náběh do slalomu. Skočím (hlava vlevo), skočím (hlava vlevo, ano správně, po králičim směru), naběhnu do první díry a - konec. Zarazim, couvám. Panička mi nechá oběhnout sebe a znova - slalom. Naběhnu, první díra, druhá - stop a couvám. Zkoušely jsme to čtyřikrát. Po čtvrtý po mně dvounohá hrábla a tou druhou dírou protáhla - disk. Zbytek slalomu a celého parkuru jsem dala bez chyby. Tedy - s hlavou v králíkosměru. Po doběhu mi mrskla do kenelky a neuvěřitelně nas... nazlobeně oddusala. Později z ní táhl rum a říkala holkám, že si toho panáka na tribuně dát musela, jinak bych nepřežila. No nic moc na to, že byla řidičem, navíc řidičem, co veze mě! Následoval kulturní program, začalo pršet a dvounohá to zabalila, že prý na agility už nemá. A rumově požitá!!! mi donutila nastoupit do auta a jelo se domů. 

Naše závodnický začátky fakt nebyly dobrý. Ale jooo, uznávám, ty králíky jsem asi trochu nezvládla, ale jinak? Vona je nervozní jak pes od samýho rána, přenese to na mě a pak ještě nadává, že se blbě soustředím a mám mruky z novýho prostředí a nechám se kde čím rozptýlit... Joo, pravda, na jedněch závodech jsem se byla podívat uprostřed běhu cože to leží hezky barevnýho za páskou. Joooo, při posledním závodě v Mostě jsem coby A2 pes po náběhu do slalomu dostala nutkavou potřebu jít se na cedulku s číslem podívat zblízka. Nooo joooooo, jednou jsem si spletla skočku s postranní páskou a hupsla jsem přímo do otevřenýho stanu... Ale tak kdyby dvounohá dokázala zachovat klid a nenervovala mi, nemuselo se tohle všechno dít, že ano?

No, byly i světlejší chvilky na parkurech, to zase né že né. Ale o tom zase příště.

(kde myslíte, že jsou králíci?)

 (a tady?)