Je to marný

Jako myslím, že jsem celkem klidnej pes. Ono taky mi nic jinýho nezbejvá, panička razí heslo, že v každý rodině může být cholerik jen jeden, tzn. je jasný, jaký post zbyl na mě. S původním stavem naší smečky jsem byla spokojená, žila jsem si celkem pohodlně, až na ty věčný paničiny blbý nápady, ale tak víte co, jeden si i na debility zvykne. Neměla jsem v úmyslu nic měnit a už vůbec ne provádět případné změny stylem – navalíme na sebe katastrofu v podobě štěněte. Takže Elišku jsem si nepřála, pokud si dobře pamatuju, Ježíškovi jsem psala o velkou hovězí kost, nechtěla jsem ani žádnýho jinýho novýho členy smečky, ani malýho, ani velkýho, prostě jsem v tom úplně nevině. Nicméně ok, ok, jsem ten věrnej pes, co slepě následuje svýho pána, kteroužto vlastnost nám mohl přiřknout jenom takovej sobeckej živočišnej druh, jako je člověk, a tak jsem Elišku přijala. Hlídám jí, toleruju jí, nechám po sobě hopsat, nechám na sebe štěkat, dávám pozor  kam šlapu, prostě se snažím. Ale co je moc, je moc. Ono to pískle ne že se klidní, ono se divočí. Čím dál tím víc to skáče a doráží a pobíhá a něco tahá a kouše. Dokonce i moje pysky okusuje a tuhle se snažilo zakousnout moje ucho, visící z gauče! Tak jako jasně, stačí do toho trochu drcnout a ono se to odkulí, dokonce mi i hra – Eliška běží ke mně, já lehce máchnu packou, ona se odkulí, vstane, štěkne, běží ke mně, máchnu packou…. – celkem líbí, ovšem to se zase překvapivě nelíbí dvounohý. Pravda, dvounohá se fakt snaží toho tydýta rozježenýho vychovávat, Elliška už i dvakrát přes tlamu dostala (chápej, dvěma prstama klepnuto před čumes), jednou když kousla dvounohou do břicha, podruhý když kousla mě do tlamy, nicméně přátelé, je to marný. Jako znáte mě, já jsem životní optimista, ve všem vidim jen to dobrý a raduju se z každý maličkosti. Panďule o mně říká, že jsem čtyřnohej budhista. Ale tady to vidím černě, fakt černě. Tydýt desetkrát během půl minuty mi zkusí sebrat můj míček. Devětkrát na to vrknu, po desátý ohrnu pysk. A co? Nic. V následující půlminutě načneme druhou desítkuútočných pokusů. Dvounohá to učí čůrat na podložku. Tydýt se vyčůrá na podlahu, dvounohá vezme podložku, vytře to, pak na ní postaví tydýta a chválí. Tydýt vrtí ocáskem a nadšeně piští. A víte kam se vyčůrá příště, že jo? Dvounohá bere Elišku na ruku, když jdeme přes ulici, Eliška jí pokaždý kousne, dvounohá jí pokaždý důrazně řekne ne a ukazováčkem zašmrdlá před tlamou. No, už má ohryzanej i ten ukazovák. Když jdeme na delší procházku, nese se Eliška v tašce. V tašce má jen malou dírku na hlavu a je tam připoutaná k držáku karabinkou za obojek. Navíc jí dvounohá drží. Tydýt se stejně pokouší o para seskoky v kadenci jedna vteřina, jeden seskok. Když jde dvounohá nakoupit nebo vytírá nebo věší prádlo (mrně nesmí na lodžii, protože by propadlo zábradlím), zavírá Elišku do ohrádky. Elina tam má hračky, vodu, dečičky, vidí na nás nebo minimálně na mě, přesto piští, štěká, vzteká se, vrčí, s rozběhem se snaží ohrádku prorazit. Dvounohá jí okřikne, Elina hned hlavičku na stranu a ocásek si může uvrtět, tož se jí dostane pohlazení, panďule udělá úkrok – a pištení, štěkání, útoky na ohrádku. Takový maličkosti, jakože tahá paničiny boty po celym bytě a my pak nemůžeme jít ven, protože dvounohá malicherně odmítá chodit na veřejnost v každý botě jiný, ani nezmiňuju, to je denní standard.  Moje ženská říkala, že si vybírala štěně podle numerologie, že prej Eliška má úžasný datum narození a že to bude super pes. Taky říkala, že knírači jsou úžasně učenlivé a chápavé plemeno. Hm. Netuším, co je numerologie, zato tuším, a to velmi reálně, že se dvounohá ošklivě sekla. Jako vždycky.

Tak je to taky roztomilý, nerada, ale přiznávám. Když se to přijde rozněžněle přitulit, nebo když ležíme s dvounohou na gauči, tydýt se chvíli snaží vyskočit za náma, zaplaťbohu marně!!!, a pak se tak opuštěně schoulí pod gaučem, tak jo, v těhle chvílích mám tendenci jihnout. Ale to jsou skutečně jen okamžiky. Většinu času ležím, sleduju to hromadný hemžení, který dokáže způsobit jeden jedinej mrňavej čoklík, a dumám, proč nám to dvounohá vlastně udělala? Respektiva proč to sobě udělala, protože, a to se jí musí přiznat, se to týká víc jí, páč mě se snaží chránit před upištěnym Krakenem co to dá. A když už se nedá, vyskočím na křeslo a klidně ať tydýta klepne, hlavně že za mnou nemůže. Zatím…