Jedeme dál

...jako by se nechumelilo. Však ono se taky nechumelí, že jo? Zima je klasicky teplá a bahnitá, což tedy mně a ségře je fuk, zato dvounohá tradičně šílí, že máme z každý procházky bahno až za ušima. Njn, měla se dát na chov křečků, citlivka. Ti by se jí nezabahnili, ti tedy určitě ne. A já bych navíc měla doma hlodavce a byla bych ještě hodnější, slintajíce u jejich klece, nežli jsem teď. Jde-li to vůbec.

Změny v naší smečce? Hmmm, moc se toho nezměnilo, jsme všechny tři furt stejně šílený, já klidně, dvounohá cholericky a Elina šprťácky. Něco málo by se našlo, třeba El s panďulí trénujou už jenom u Moniky v Kladně a po dvou ofikách mají našlápnuto k přestupu do dvojek (ještě jedna zkouška jim schází). Taky u panďule změna, ta se dala na výuku fyzioterapie a absolvovala kde jakej kurz. Nicméně ke Kačence stejně každý ob pátek chodíme a šlapeme vodu a necháváme se masírovat. Kovářovic kobyla chodí bosa, dvounohá napravuje cizí čoklíky a nás nechává hýčkat tou nejlepší - Katkou, což jsem tedy fakt ráda, páč u Katky se nadlábnu uzených paciček, zatímco doma bych byla masírována zadara a ještě bych musela projevovat poníženou vděčnost. Takhle se dvounohá vybouří rejpáním do cizích psů i jejich pánů, a my máme doma klid. Máme novou kámošku, tibetskou teriérku Vejlinku. Je to takový křehký, černý pometlo a silně mi to připomíná dobu před skoro dvěma lety, kdy jsme si domů přivezly Elišku. I když, zlatá Vejlinka, vykulená El byla tehdy mnohem, mnohem horší. Možná i proto, že jsem to měla doma na furt, zatímco Vejlu vidím jen sem tam a to se dá vydržet. Co ještě bych vám novýho řekla? Jo - jsem modelka! Kačenka si mě bere na kurzech jako názorný model pro praktické ukázky. Moooc si to užívám. Hlavně ten moment, kdy Katka nedává pozor a já jí můžu oblíznout celej ksichtík. Má to ráda, fakt ráda.

Jinak žádný změny. Babí nás furt chodí 2x týdně v poledne venčit a vždycky je z toho minimálně hodinka venku a další hodinka sledování televize nebo lidí z lodžie doma. Furt máme v pátek pré, protože dvounohá dělá jen čtyři dny v tejdnu. Furt jsme Řepáci. Furt nesnášíme cyklisty, dokonce ještě víc jak předtím, protože se jeden pokusil dvounohou zabít. To tedy nebylo hezký. Furt jezdíme za Madlou na chatu. Ovšem pozor, tady velká změna - Madlenka už chodí na výlety s náma, už si nehrajeme jen na zahradě! Dvounohá se loni v létě namíchla, prohlásila, že autista neautista, vono to půjde, no a jak je jejím dobrým beranním zvykem, šlo to. Kousek po kousku, nejdřív jen kolem chat na vodítku, potom kousek do lesa, a další kousek a ještě větší kousek... Pak ty známý kousky bez vodítka. No a už jsme absolvovaly výlet až do Ondřejova vč. zastavení se na pívo v místní hospůdce. Cestou jsme potkaly mraky lidí, protože jsme si to štrádovaly po turistický cestě a Madla ani neblafla. Ona si dobře pamatuje, jak dostala od dvounohý záhlavec, když naposledy blafla. Kdepak, dvounohá nás tejrá všechny. Takže taky žádná změna.

Já už neběhám agility, prý stárnu a musím se šetřit - dvounohá mi tuhle dokonce říkala, že začínám šedivět kolem očí. Njn, co se diví, jsem skoro sedmiletá boxeří dáma. V nejlepších letech. Musím říct, že si někdy dost oddychnu, když dvounohá odjede s Vykulelem na trénink a já mám doma konečně klid. Venku řádím jako za mlada, aby nevznikla mýlka, že jsem snad nějaká nemohoucí stařešina, to tedy né! Ale doma už přece jenom odpočívám víc, než třeba ještě před rokem. A mám ráda teplíčko. Dvounohá je noční eskymák, rozuměj ať je venku jakýkoliv počasí, spí při otevřenym okně a celej byt je prolezlej chladem. Dřív jsem si zalezla do křesla v obýváku a spokojeně spala. Dneska zalejzám k dvounohý pod peřinu. Což jsem tedy dřív moc ráda neměla, a když už mi dvounohá donutila k ní do postele vlézt, za chvilku jsem seskakovala a odcházela do svýho proslintanýho křesla. Dneska mám u panďule vyleženej ďůlek a v noci jí ráda trápím tím, že vylezu, pořádně se na zemi podrbu a pak zase naskočím zpátky na postel a drcám do dvounohý tak dlouho, dokud se neprobudí a nezvedne mi peřinu, bych se mohla zase zakutat. Tohle provádím několikrát za noc a dvounohá nemůže nic, vůbec nic, natož pak nadávat, protože každej ví, že jsem drbající se ekzematickej alergik. Chicht. Někdy jsou mi ty nemoci fakt k užitku.

Z Elišky se stala moje nejvíc nejlepší kamarádka. Jako ne, že by mi sem tam nelezla na nervy, to tedy leze. Hlavně, když si vezmu míček a ona mi ho vyrazí předníma tlapama z tlamy, chvilku požmoulá a pak zase vyplivne - aby, jakmile si ho vezmu já, celej ten trapnej vyrážecí rituál zase zopakovala. To bych jí zakousla. Ale jinak je to moje milovaná sestřička, co štěká v takový fistuli, že lidem zaléhaj bubínky a psi zmateně zdrhaj. Co vidí myšku na deset metrů a skáče pak trávou jak rozježenej, černej, mrňavej klokan. Co honí kosáky křovím tak dlouho, dokud to kosák po zemi nevzdá a nevyletí na strom. Pak se El opře předníma o kmen, výhružně zapiští směrem nahoru a s anténou vytrčenou vzhůru vítězoslavně odchází. Honíme se spolu, a štěkáme spolu, a taháme se o klacek, a koukáme spolu z okýnka auta, a tulíme se v pelíšku. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale jsem fakt ráda, že dvounohá tehdy před skoro dvěma lety zešílela a přivedla nám toho rozježence do života.

Tak se zatím mějte. Budu se zase ozejvat častějc, těšte se!