Léto

Naše léta, jak jsem už předeslala, jsou cestovatelský.  Ještě že má panička v autě klimatizaci, protože jináč bych jí do tý rozpálený bedny fakt nevlezla. Nikdy se mi nechce naskočit do toho vydejchanýho, horkýho prostoru a dvounohá na mě ječí, abych nedělala vofuky a že tam steně musim, no ale tak zkusim to pokaždý, to je jasná věc. Za pokus nic nedám, no že jo? Naopak, mnohdy ještě dostanu - většinou dloubanec do zad. Nejlepší je, když jde dvounohá pro auto sama a než přijede z hlídanýho parkoviště před barák, pěkně ho klimoškou vychladí a do stínu postaví, tak to potom jo, to naskočím i ráda páč vím, že se jede za zábavou. Ono je pravda, že kdyby nebylo auta, nejsme tak často u vody, a to já ráda, koupáníčko, to zase jo. Stačí mi trocha vody a mírně svažitej břeh a je ode mě pokoj na celý odpoledne. Vezmu míček, pustím po svahu, žbluňkne do vody, chvíli ho hypnozituju aby se vrátil, marně, doběhnu pro míček, vyběhnu na břeh, pustím.... Panďule si vždycky bere k vodě deku a opalovací krém a kupu časáků, a každýmu říká, že jedině u vody si vyhraju sama a ona má klid. Dělá, jako bych byla nějaká otrava nebo co! Jsem děsně samostatnej pes, venku potřebuju jen házet míček a pak už pro něj běhám a vracím se a žďouchám dvounohý do ruky, aby zase hodila, úplně sama. Nebo do lesa jezdíme a to taky beru šéfe, to taky. Těch pachů! Faktem je, že jak jsem zaměřená na ty míčky (panička říká, že míčkem praštěná), tak i v lese se snažím dvounohou donutit, aby mi házela a pak míček zahrabávám do jehličí, kde se to krásně hrabe, je to měkký a vlhký a voní to. Taky do zetlelých pařezů zahrabávám a to se tý mojí moc nelíbí. Prej vosy tam můžou bejt. Jestli je vosa to, co mi jakou malou štíplo do čenichu a mě otekla hlava a vypadala jsem jak holohlavej bernardýn a jazyk se mi nevešel do tlamy, tak to by bylo vážně blbý. No a úplně nejvíc dvounohá miluje, když míček šoupnu až dolů ke kořenům a ona pro něj musí sahat rukou. Strašný ksichty u toho dělá a prej jestli jí něco kousne, tak to nepřežiju. Jéééžiš cimprlína, hrůza. Otužuju tu její přecitlivělou povahu a strkám míčky do pařezů pravidelně, aby si zvykla, a co? Zůstává neotužena.  V lese mám ráda, když potkáme zajíce. Mám trochu podezření že jsem jediná, kdo je rád, neboť zajíc v úděsu prchá a dvounohá řve "nééé", ale tak hele, když už jsme se potkaly, tož se trochu proběhnem, že jo? Za mlada jsem byla schopná zmizet za zajuchem i na půl hodiny vědouce, že panďule zůstane jak solnej sloup stát na startu a bude pěkně poslušně čekat, až se vrátím. Ta chvíle jejích následných blbých keců za tu bžundu fakt stála - samozvaná vůdkyně smečky předvádí perfektní odložení a bezmocně zírá, jak já se honím svobodně po poli za ušákem. No jak jsem starší, jsem línější, tak většinou jen zbystřím a koukám, jak ušatec migá pryč. Dvounohá říká, že jsem mnohem poslušnější, ale mezi náma, lenost je fakt ten prvotní faktor. Jako kdybych někdy toho tvora dohnala, třeba by se mi chtělo se za tím honit i dneska. Ale nedohnala. Tak nato kašlu.

Letošní léto máme po cestování, tedy po tom delším, páč si dvounohá pořídila Élišku a chodit někam dál s vykulelem je fakt zážitek, furt to někde stojí a nad něčím žasne a vrtí ocasem, na něco štěká, v nejhorším případě na mě. Nicméně k vodě jezdíme a do lesa taky a rozježenec je z toho úplně paf a všechno čuchá a okusuje. Dost pobavila, když chtěla okusovat vodu a málem se otupila. Taky piští, že chce se mnou plavat, demonstrativně se vrhá z vysokýho břehu a rve se dvounohý na vodítku, když lovím aportek. A když jí pak panďule vezme a lehce položí na vodu, máchá motýlka předníma i zadníma jak kolesovej parník, čímž se zlije i ze shora a vypadá jak krysa. Jak na ní tak koukám, mám dojem, že se čím dál tím víc podobá tomu krysákovi Pištovi, co mi ho panička pořídila místo telky po operaci ramene. No, prej je papírová. Tak třeba i krysy maj rodokmeny. Kdo ví? Sem tam mám cukání před upištěncem smeknout, protože tuhle vydržela hodinu a půl lítat se mnou po lese po pískovcových pěšinkách, kde se to bořilo i mně. Panička jí furt okřikovala a lákala k sobě na lavičku, a hele Eliško klacíček a šištička a lísteček, ale prd, Éliška frrr za mnou do kopce a frrr z kopce a já za míčkem, prcek za mnou a celkem mi to i stíhalo. Pak jsme si šly zaplavat, rozuměj, já si šla zaplavat a vykulele se šlo za asistence dvounohý brodit po břicho na břehu, a nemohlo pochopit, proč paničky ruka mizí pod hladinou a chňapalo po proudech vody, který dvounohá vycákávala, a furt to nechtělo spát a furt to vrtělo ocáskem a očička tomu svítily. Jsem si říkala, že fakt vydrží jak kůň, šak už i já začínala cejtit v nohách ty naběhaný a naplavaný kiláky, ale tak nebudu ukazovat nějaký city, no že jo? Nebo na chatě, když jezdíme za Madlenkou, tak je to Eliška, která si se mnou hraje a tahá se a lítá po zahradě a pak se jdeme k rybníku vykoupat a tak předvádí svoje vejkruty na vodítku, jak chce za mnou na hloubku. Madlenka s náma moc nechodí, má prej falešnou březost, tak je taková pomalá a líná a věčně spí. No ale musim říct, že Eliška to zvládne za ní celkem obstojně. Pak dáme rozježenci najíst a do kenelky do chaty spát a jdeme do lesa, a sotva přijdeme, už to z chaty piští a chce ven a zase řádí jak černá ruka. Se musim šklebit pod pyskama, když si vzpomenu, jak dvounohá všude vyprávěla, že už dalšího boxera nechce, protože jsme, chápej my boxeři, neúnavný hyperaktivci a na to ona už nemá roky a síly a tak chce něco klidnějšího... No to si dobře vybrala, fakt moc dobře!

Takže léta mám ráda, byť velký vedro není nic pro můj krátkej čumec. Ale furt lepší, než zima, nebo když prší, protože to jsme věčně doma a dvounohá vymejšlí náhradní program, což taková bžunda není, protože je to vlastně práce - balanční čočky a sbírání tenisáků do krabice a podávání kolíčků, když věší prádlo a učení se novým trikům. Běhat venku za míčkem a plavat a čuchat, no to je lepší, mnohem lepší než nějaká alternativa, která má za cíl jediný - co nejdřív utahat mě, aby panďule měla brzy klid a mohla sebou fláknout na gauč.