Madlenka

Madlenka je moje příbuzná. Teda jako ne pokrevní, ale rodinná. Nechápete? Je to zlatá retrívřice tety mojí paničky. Takže rodina. Takže sestřenice. Furt nechápete? Klid, já taky ne. Madlenka je papírovej pes, ale jak už to tak bejvá, papíry nejsou všechno a nezaručujou dobrýho prvního páníčka. Prý chovatel se tomu říká. Teta Bóďa nechtěla po smrti předchozí retrívřice Belušky (tu jsem jako malý štěně zažila, byla moooc hodná a klidná a stará) úplně mrňavýho štěňoucha, a tak když narazila na inzerát, nabízející pěti měsíční štěně s PP, hned pro ní se strejdou Milanem jeli. Madlenku pan chovatel vytáhl totálně vyděšenou z kotce vzadu v zahradě. Po zahradě a po domě běhali ještě nějaký malý pejsci a evidentně byli součástí smečky a všichni se k nim hezky chovali a tak, ale Madlenka byla zavřená až úplně vzadu na tý velký zahradě a smutně koukala na svět skrz mříže. Říkal pan chovatel, že si jí chtěl nechat na hraní dětem, ale že ona je taková divná…

Jako prvně mi můj psí mozek nebere, jak jako na hraní dětem? Jsem myslela, že děti maj na hraní hračky, takže plyšáky a panny a kostky a skládačky a ty větší počítače a potom ostatní děti, aby si třeba kopaly mičudou, ale jako psa? To je, jako byste dali na hraní psovi dítě. Blbý co, kdyby si pes po svym hrál s dítětem. Takže trhal a skákal a honil a porážel. Protože tak si my psi hrajem. No a děti si zase hrají po svém, pochopitelně. Jde to, aby si hráli vzájemně, ale musí u toho bejt vždycky někdo s rozumem, aby dohlížel, aby to vzájemný hraní si nepřerostlo v něco, co by se jedný nebo druhý straně nemuselo úplně líbit. Hele já mám třeba děti ráda. Ale pokud by mi to mělo hrabat do očí a tahat za uši a dvounohý by se mi nezastali, tož bych do toho sviště drcla a bylo by po hvížďalkách. A po hraní. Takže první blbě, že Madla měla bejt na hraní. Druhý špatně, že jí za to, že je „taková divná“ vyloučili ze svý smečky a zavřeli jí úplně samotnou daleko od všech. Já vám nevim, já jsem bezpapírák, ale moje dětství bylo super, určo jsem nebyla nikde zavřená, naopak, původní panička nás všechny všude sebou brala, ke koním, k ovcím, k jiným psům. Jezdili jsme traktorem a autem a honili na dvoře kočky a hráli si lidem pod nohama, když seděli u stolu. Jako neumim si představit, jak tý Madle bylo, zavřený samotný za mřížema. Tak nějak si říkám, že by se pan chovatel měl vykašlat na chování živých tvorů a radči vyřezávat třeba loutky, co?

Madlenka je překrásná holka. Jako já jsem spíš na velký psí kluky, ale tak vidim a uznám, no ne? Má pohled raněný laně (říká moje panďule) a je celá takový jemná a opatrná. Všichni říkaj, že je to psí autista, no hele, netušim, co to je autista, ale je fakt, že než jsem Madlu naučila pořádně se zakousnout do klacku a tahat se o něj, že to byla fuška. Taky je pravda, že si hrajem jenom doma nebo na zahradě, prostě v místech, kde to Madla dobře zná. Když se jdu s dvounohou projít do lesa a chceme vzít Madlu sebou, zabejčí se jak bejk a nehnete s ní ani povozem. Jen tak omluvně kouká jakože fakt ne, nezlobte se, ale nejdu, a stojí a stojí. Jako když se teta Bóďa jde projít s náma, tak je ochotná taky kousek jít, ale jen dolů k rybníkům a pak zase obloukem zpátky. To jako nechápu, protože já chodim na procházky ráda, ale tak každej má jinej náhled na věc, takže ok, vyblbneme se na zahradě, Madla pak odpočívá doma, my jdeme na houby nebo tůristikovat  a když se vrátíme, blbneme zas a je všeobecná spokojenost. Takže jaká divná, že jo? Nikomu neubližuje, nikomu nepřekáží, jeden o ní ani neví. Asi se bojí, že kdyby zlobila, zase bude zavřená někde v koutě zahrady. Trubka. Copak neví, že v naší rodině se tohle fakt stát žádnýmu psovi nemůže? Že mi čtyřnohý můžem všude vč. Postele a gauče a i žebrání v kuchyni se nám jakž takž toleruje? Pravda je, že když byl Madle rok, přemýšlela teta Bóďa o tom, že jí někomu věnuje. Moje dvounohá byla úplně mimo a s tetou se furt dohadovaly a obě brečely a vůbec to byla takový drámo, že jsem z toho měla hlavu v pejru – jako jak, mojí sestřenici někam dát? Jako kam??? Teta si zlomila nohu v obou kotníkách a její už tak částečně omezenej pohyb kvůli špatnýmu koleni se stal úplně omezenym, a Madla nemůže v Praze, kde bydlej přes zimu, chodit bez vodítka, a na vodítku táhne, protože se všeho bojí, no a teta nevěděla co s tím, když byla o těch berlích a měla co dělat sama se sebou, tak si myslela, že by Madle bylo líp někde jinde. My jí pomoc nemohly s mojí dvounohou, protože bydlíme na úplně jinym konci Prahy. No hele, mně se ty úvahy vůbec nelíbily a paničce a babí taky ne, ale tak jasně, teta Bóďa to nemyslela zle. No stejně panďule uvažovala, že by si Madlu vzala k nám, což je ale blbě, protože my věčně někde jezdíme a to by Madla nemohla, protože se tak strašně bojí těch cizích věcí a lidí a míst a zvrací v autě, a byla by zase sama doma zavřená a smutná.  Ale!!! Nebudu napínat, tu blbou zimu nějak přežili, odpajdali po sídlišti s pološílenou Madlou i tetou na vodítku, na jaře odjeli na chatu a pak už se všechno pěkně usadilo a Madla je dál moje sestřenice a součást naší rodiny, no a to je fakt fajn, protože jako co bych na tý chatě bez Madlenky mojí zlatý asi dělala, že jo?