Výcvik

Někdy kolem ¾ roku se panička rozhodla, že je čas na výcvik a přihlásily jsme se na cvičák v Ořechu. Hele mně se tam celkem i líbilo, dost psů a neznámých pachů, ale panďulína byla od prvního dne zaujatá - prý led v kotcích, neodklizený sníh na cvičišti, štěňata cvičej s dospělýma psama. Vona je dost rozmazelná a věčně na všem vidí mouchy, víte? Faktem je, že když nás postavili do řady asi dvaceti psů vedle sebe a furt to bylo "pochodem vchod, vpravo v bok, vlevo v bok, zastavit, sednout...", tak mi to taky přestalo rychle bavit. Panďulína se mnou mydlila na vodítku táám a sééém, a uječená cvičitelka doporučovala víc a víc škubat, protože jsem nereagovala dost rychle - jak jako asi, že jo? Jeden než zjistí, co se po něm chce, už ho cpou někam jinam. Do toho couráte bříško ve sněhu, když se trochu zpozdíte, roluje vám po zádech rotvajler. Celkem jsem byla ráda, když to panička asi třetí lekci vzdala a přestaly jsme chodit. On to tedy nebyl úplně tichý odchod, nejdřív moje dvounohá ječela na uřvanou cvičitelku něco v tom smyslu, že ještě jednou na ní zařve, zařve ona na ní. Jsem to nějak nepobrala, řvát na sebe aby se přestalo řvát nebo že se začne řvát. Ale hele, bylo mi to celkem jedno, hlavně že se nezaměřovaly na mně a že poté, co svůj ječivý monolog moje panďulína zakončila slovy - si toho psa radči vycvičím sama než na sebe nechat ječet blbou slepici - jsme odešly do teplýho auta a jely domů.

Pak jsme chodily na individuální lekce do Rudný, k prima klidnýmu strejdovi. Tam jsem si hrála s dalším štěněcím pošukem howavartkou Kačenkou a umravňovat nás měla cvičitelova labouška, která, byť dospělá, byla stejnej pošuk jako my. Bylo to prima, sem tam jsme tedy musely nechat hraní a přijít k páníčkům, ale za to nás nakrmili dobrůtkama, zajuchali si nadšením, jak jsme poslušný a zase jsme si hrály. Ke strejdovi jsme chodily asi půl roku a jak říká panička, bylo to marný, páč jsem zůstala výcvikem nedotčena. Nevim. Mně se to líbilo, mně tedy jo. Pravda, nestala jsem se služebním psem, nezačaly jsme s dvounohou navštěvovat cvičák pravidelně a dělat obrany a aportky a jezdit na závody, kde bych ukazovala, jak pěkně jsem vycvičená. Ale tak hele, co by chtěla? Na zavolání přijdu. Někdy trochu pozdějc, ale nakonec vždycky jo. Aportek jí taky občas přinesu. Joo, že ho vyflusnu kus dál od ní - dyk by se jináč vůbec nehejbala, kdybych jí všechno přinesla až pod nos, no ne? Do ulice nevlezu bez povelu ani za nic (to mi rozbila ten čumec šutrem, když jsem tam kdysi dávno vlezla a panička vrhala, to si moooc dobře pamatuju a děkuju, už znova nechci), umím takový ty věci jako sedni, lehni a štěkej a ták. No a asi v roce a půl jsme s paničkou objevily agility, a tam jsme se naučily zase něco úúúplně jinýho, jako toč a levá a tunel a vpřed a left a kladina a hou a .... Ale to už je jiná kapitola.